Omyl nebo osud?

Já to doženu, neboj

Mery poslouchala za dveřma co David malýmu řekne.
D: ,,Jednou jsme s maminkou a ještě spolužákama byli na výletě.. No a my jsme s maminkou byli sami ve stanu. No tam to ti říkat nebudu, na to si ještě moc malej špuntík. No a tam si vznikl ty, ale ne díky tvýmu strýčkovi Adamovi jak jsem tenkrát řekl mamince, ale díky mě.. To já jsem je tenkrát schválně propíchl.. Chtěl jsem si maminku trošku pojistit, aby mi už nikdy neutekla s někým jiným, když už jsem jí měl jenom pro sebe. Akorát jsem nevěděl, že se nám povedeš tak brzo no😅."
Malej na něho koukal jak na zjevení.
Mery otevřela dveře.. David se lekl a rychle se zvedl.
D: ,,Mery? Ehm... ty si..."
M: ,,To slyšela.. Jo."
D: ,,To si.. Neměla nikdy slyšet."
M: ,,Proč?"
D: ,,Myslel jsem si, že by ses na mě naštvala.. Promiň." přišel k ní blíž a pohladil jí po tváři.
M: ,,Vždyť já se na tebe nezlobím, ale mohl si mi to říct, že si to byl ty."
D: ,,Jenže jsem si myslel, že se budeš zlobit, že jsem si udělal prcka moc brzo a že by si šla na potrat. To bych nechtěl."
M: ,,To ne.. Je to brzo, to jo, ale i tak se nezlobim a jsem furt stejně šťastná." objala ho Mery.
D: ,,Fakt se na mě nezlobíš?"
M: ,,Nezlobim..
D: ,,Jsi skvělá lásko." dal jí pusu.
M: ,,Ty taky." usmála se a pohladila Davida po tváři.
Malýmu se nelíbilo, že nemá pozornost tatínka ani maminky a začal pištět.
David s Mery se zasmáli a oba dva šli každej z jedný strany k malýmu.
D: ,,Co ty žárlivec.. Já si chci taky maminku užít." polochtal ho na bříšku a malej se usmál.
M: ,,To je kulíšek." usmála se Mery. ,,Jo máš na stole snídani😂. Jsem ti to zapoměla říct."
D: ,,Kolik je vlastně?"
M: ,,A sakra.. Půl 9."
D: ,,Jednou se to nezblázní, když tam nebudu."
M: ,,Zbytečně zameškáš."
D: ,,Já to doženu, neboj se. Tohle nikdy nedoženu" usmál se David a koukl se na maličkýho.