Omyl nebo osud?

V klidu

O: ,,Mám je rád.. Nevím co to do mě vjelo, ale jsem po taťkovi tvrdohlavej a co si do palice vezmu, tak přes to vlak nejede. Je to hrozný přijít domu, pozdravit je a nedostat odpověď. Chybí mi ty starý časy, kdy jsme byli všichni 3 pohromadě, dělali jsme všechno společně, nehádali jsme se a bylo všechno jako dřív. Já už ani nevim, kdy naposledy jsem si s taťkou zakopal nebo udělal něco o čem nesmí vědět mamka nebo s mamkou co nesmí vědět taťka. Přijde mi to jako kdybych k nim už nepatřil jako kdybych byl cizí.."
T: ,,Určitě se to srovná Ondro." dala mu pusu. ,,Oba jsme udělali chybu a musíme za ní pykat, ale časem se to srovná. Zkus mamce co nejvíc pomáhat, choď třeba za taťkou do práce nebo tak. Vždychky si chtěl bejt doktor ne? Tak za nim běž a zajímej se o to všechno. Oni uvidí snahu a odpustí ti. Nemůžou se zlobit věčně."
O: ,,Jo máš pravdu. Nejdeme se někam projít?"
T: ,,Jo jasně."
Zvedli se, chytli se za ruce a šli někam jinam.
M: ,,Já už to nevydržim.. Přepískl to ano, ale už se na něho nemůžu zlobit."
D: ,,Vydrž to Mery. Jestli povolíš teď,bude si dovolovat čim dál tim víc.."
M: ,,Mě je to jedno Davide, nemůže se koukat na to jak trpí a myslí si, že ho nemáme rádi nebo, že jsme pro něho cizí. Já už na to fakt nemám. Stresovala jsem se dost a tohle už nejde. Jestli si to chceš dělat dál, tak prosim, ale já už na to nemám."
D: ,,V klidu, lásko. Mysli na prcka." pohladil jí po břiše.
M: ,,Snažím se, ale i tak já jsem už odpustila i přes to co udělal."
D: ,,Já trošku taky, ale furt na něho trošku naštvanej jsem. Zkusíme si o tom promluvit ráno u snídaně všichni a společně."