Omyl nebo osud?

Já vás chápu

David už je v práci. Mery dostala volno, aby si odpočinula. Ondra vstává do školy. Vejde do kuchyně.
O: ,,Ahoj, mamí." řekne "nevinně"
M: ,,Ahoj." odpoví mu Mery docela naštvaně.
O: ,,Můžu jít po škole ven?" zeptal se, aby navázal konverzaci.
M: ,,Mě je to jedno, dělej si co chceš. Velkej si už dost, aby si věděl co můžeš a nemůžeš. A navíc proč se mě ptáš, když bych ti řekla ne, stejně by si šel, tak co?" pokrčila ramenama.
O: ,,Mamí promiň mi to, nechtěl jsem aby si skončila v nemocnici jenom kvůli mě a mojí blbosti. Promiň mi to."
M: ,,Bála jsem se o tebe, mohl si aspoň napsat, že jsi v pořádku."
O: ,,Já ti rozumim, že jste na mě s tátou naštvaný, jen jsem ti chtěl říct, že mě to mrzí a lituju toho." zvedl se Ondra ze židle a odcházel pryč. ,,Jo a bylo to dobrý, děkuju."
M: ,,A ty se nám Ondro divíš, že jsem na tebe naštvaný? Díky tvý blbosti jsem o to malý mohla přijít. Měla jsem o tebe s taťkou strach, jestli nejsi zraněnej, jestli se ti něco nestalo nebo tak."
O: ,,Já vás chápu, mrzí mě to i to, že si málem díky mě o to přišla. Nikdy bych si to neodpustil.. Já se na toho prcka taky těšim. Jen chci aby si věděla, že mě to mrzí a je mi to líto. Promiň mamí." otočil se a odešel.
Ondra odešel do školy a Mery začala uklízet. Ráda by Ondrovi odpustila, ale musí si uvědomit co tím mohl způsobit.. David se bude k němu chovat jak on se choval k nim. Nebude ho polouchat, když něco bude chtít, tak ho bude buď ignorovat nebo ať si to udělá sám.. Mery na tohle není, bude se k němu chovat normálně s tím rozdílem, že je na něho pořád malinko naštvaná.