Omyl nebo osud?

Ty vole

Když došli na hřiště, tak Ondra seskočil z odrážedla a běžel k houpačce.
D: ,,Ondro vrať se."
O: ,,Proč?"
D: ,,Nemůžeš to nechat ležet ve prostřed cesty."
O: ,,Jo aha." řekl Ondra a zvedl si to. Mery s Davidem si sedli na lavičku. Jen co si David dosedl.
O: ,,Tatínku." zavolal z houpačky.
D: ,,Ty vole, teď jsem si sedl." zamumlal David a zvedl se. Mery se jenom zasmála.
Došel k malýmu.
O: ,,Tatínku, rozhoupeš mě prosím?"
D: ,,No jasný, ale drž se pevně."
O: ,,Dobře." chytl se ručičkama.
David ho houpal docela dost vysoko.
O: ,,Ještě tatínku."
M: ,,Ne Davide!" přilítla Mery.
O: ,,Proč ne maminko?"
M: ,,Už jsi vysoko dost."
O: ,,Maminko prosím. Já se budu držet."
M: ,,Ne Ondrášku."
O: ,,Prosím." začal pofňukávat.
M: ,,Dobře, je mi to jedno, ale jakmile spadneš, tak o de mě ještě dostaneš."
O: ,,Jo."
David jenom koukal jak Mery naštvamě odchází.
Když byla Mery dostatečně daleko.
O: ,,Maminka se naštvala?"
D: ,,No asi jo. Tak pojď dolu."
O: ,,Dobře. Půjdeš se mnou na klouzajfu?"
D: ,,No jasný, pojď."
Malej se párkrát sklounul.
O: ,,Já jsem nechtěl maminku naštvat." obrátil se na Davida.
D: ,,Tak se jí omluv."
O: ,,A co jí mám říct?"
D: ,,Přijdi k ní, pohlaď jí a řekni jí. Maminko promiň, já jsem tě nechtěl naštvat."
O: ,,Dobře."
Malej pomalu došel k Mery.
O: ,,Maminko."
M: ,,No?" koukla se na něho.
Malej jí pohladil po ruce.
O: ,,Maminko promiň, já jsem tě nechtěl naštvat."
M: ,,No jo, ale příště co řeknu to platí jasný?"
O: ,,Ano, promiň." objal jí.
M: ,,No jo ty výtržníku." usmála se Mery, objala ho taky a posadila si ho na klín.
D: ,,Tak co? Je maminka ještě naštvaná?"
O: ,,Ne už neni, já jsem se jí omluvil. Že jo maminko?"
M: ,,Omluvim no. Uličník to je viď." polochtala ho. Malej se zasmál a přitulil se k Mery.