Omyl nebo osud?

Bojíš se?

Je půlka března. Mery oslavila už 18 narozeniny. Maličkýmu jsou 4 měsíce. Už docela obstojně se plazí, zvedá hlavičku, překulí se z bříška na zádíčka a naopak jen napůl, něco si furt žvatlá a na co přijde to hned putuje do pusinky. David se připravuje na přijímačky na medicínu a taky na maturitu. Mery se učí s ním, aby si to i ona sama procvičila. Oba dva jsou pořád stejně zamilovaní jako na začátku né-li více.
Mery zrovna vařila oběd a David si hrál s malým na dečce.
D: ,,Ondrášku pocem." řekl mu David, když se mrňousek snažil plazit za Mery do kuchyně. Ale spíš to bylo jako kdyby řekl: ,,Ondrášku běž." malej se na něho jenom otočil, zasmál se a plazil se dál.
D: ,,Tak jinak ty raubíři." chytl ho David a vzal si ho do náručí. Malej zapištěl a začal se smát.
M: ,,Co vyvádíte klucí."
D: ,,Prďola mi zdrhal."
M: ,,Ty si uličník." pohladila ho po hlavičce. ,,Pojďte jíst... No spíš ty. Malýho já nakojim."
D: ,,A co máme k jídlu?"
M: ,,Bramboráky a čínu."
D: ,,Jooo." rozeběhl se David ke sporáku.
Mery se zasmála a šla nakojit malýho. Když ho nakojila, tak ho dala do postýlky a šla za Davidem do kuchyně.
M: ,,Tak co? Dobrý?"
D: ,,Výborný, lásko." usmál se David.
M: ,,Ooo, děkuji." usmála se a sedla si i s jídlem k Davidovi. Najedli se, dali nádobí do myčky a sedli si k televizi.
M: ,,Bojíš se?"
D: ,,Čeho?"
M: ,,Maturity."
D: ,,No asi bych lhal, kdybych řekl, že ne. Ale zase to musím dát už jen kvůli vám, abych se dostal na medinu a měli jsme potom větší příjem. Máma má kamaráda tady v Rubavě. Je to primář a jsem s nim domluvenej, že po maturitě tam nastoupim brigádně. Aby jsem měli nějaký peníze. Sice to nebude moc, ale aspoň něco málo jo."
M: ,,Tak to je skvělý a víš kolik by si tak mohl brát?"
D: ,,No je tam asi 175 korun na hodinu. Budu dělat dvanáctky a krátkej dlouhej. Jirka mi sliboval tak 25-28 tisíc hrubýho, takže tak 21 - 24 tisíc čistýho..."