Dobrý pro tebe

55.

Občas je to těžké.

To jsem ti přece už říkal. Někdy nedokážu vstát z postele. Někdy brečím. Někdy necítím nic. Někdy cítím všechno.

Proto nechodím do školy, když tyhle stavy přijdou. To snad musíš chápat.

Měl jsem ti napsat, já vím, jenže to je částečně ten problém. V těchto stavech to jednoduše nejde. Člověk chce zvednout ruku, chce vzít telefon do ruky a nacvakat těch pár písmenek, chce být silný, jenže nemá dost sil, dost odhodlání, dost energie.

A tak jen leží.

Rozumím tomu, že jsi měl strach. Já bych ho měl taky.

Oprava. Mám. Mám o tebe strach, vždy když vejdeš do školní budovy o minutu později. Když tě nezahlédnu na chodbě a podle rozvrhu vím, že bych měl. Když neodepíšeš na esemesku do jedné minuty.

Takže mě nakonec nepřekvapilo, když jsem se probudil u sebe v posteli, venku už zapadalo slunce a tys ležel za mnou, pevně mě objímal a klidně oddechoval. Okno bylo otevřené a na zemi pod ním ležely boty. Vážně jsi vyšplhal do druhého patra, abys mohl být se mnou?

Ačkoliv jít dveřmi byla taky možnost.

Otevřel jsi oči a pohladil mě po vlasech. Nedokázal jsem ti na tvoji otázku odpovědět, a tak jsem jen ležel, zabořený obličejem do tvého hrudníku a poslouchal, jak ti bije srdce.