Promiň mi to dneska ve škole. Byl jsem rozhozený, protože někdy je těžké vidět tě uprostřed skupiny Oblíbenců. Jak tě obdivují a uctívají. Staví tě vysoko na piedestal a nazývají tě Bohem.
Že to tak není?
Komu se to snažíš namluvit?
Přišels do školy a stačil ti týden, abys seděl u jejich stolu a kamarádil se s nimi. Někteří k nim zkouší proniknout celé čtyři roky, a přesto neuspějí.
A když pak vejdu do jídelny já... Je to jako střet dvou světů. Sedět u jejich stolu nechci, ani oni o mě nestojí a to je v pořádku, protože tam nepatřím.
Nemáme stejné zájmy. Ani priority. Život. Příběh. Názory.
Jediná věc, která nás spojuje, jsi ty. Ale to oni neví. A nechápou.
Jak by ses jim mohl divit, když nemají všechny informace? Když netuší, co cítíš, jak mě každý večer přemlouváš, abych nechodil domů, protože beze mě nemůžeš spát.
Tvůj argument, že jsou to lidé stejní jako ty a já, je hloupý a nepravdivý.
Nejsou jako já. A upřímně doufám, že ani jako ty, protože ti lidé, se kterými mluvíš a směješ se a žertuješ a chodíš po chodbách a trávíš volný čas, ti lidé, Olivere, mi říkali, občas pořád říkají, Skalpe. Ačkoliv ví, že jsem k té jizvě přišel při autonehodě.
Lidé jako já by se nikdy takhle krutě neposmívali, takže mi promiň, že jsem dnes z jídelny naštvaně odešel, ale neměl jsem na výběr.
ČTEŠ
Dobrý pro tebe
RomansaStalo se toho hodně. Ještě dávno předtím, než do školy nastoupil nový kluk, který vlastně nemusí být vůbec cizí. Třeba ho Monty pozná na první pohled. Třeba je to právě TEN kluk, se kterým se potkal před rokem. V tu noc. A docela možná je to chvíle...
