Dobrý pro tebe

93.

Na tebe.

Protože jsi stál za mnou. V saku a kravatě a vlasy učesanými na stranu.

Věř nebo ne, prvních pár vteřin jsem myslel, že jsi přišel, abys mě vystřídal a vzal černovlasou tancovat a mě tam jednoduše nechal stát. Jenže ty ses usmál a natáhl ruku směrem ke mně. A já pochopil, že jsi chtěl vystřídat ji!

Dostal jsem ze sebe jen „ty...", a pak jsem ztratil dech. Slova. Rozum.

Všude kolem nás byli tvoji spolužáci, celá škola, učitelé, a tys tam přesto stál, s rukou nataženou a chtěl jsi, abych s tebou tancoval.

Uvědomoval jsem si, že okamžik, kdy tvou ruku přijmu, bude nevratný. Každému dojde, o co jde, a nejspíš nenajdeme cestu zpět.

Proto jsem váhal.

Na rozdíl od tebe.

Přikročil jsi blíž a jednoduše, bez okolků, bez sebemenšího zaváhání... Ještě teď tě cítím na svých rtech. Ještě teď si dokážu vybavit mentolovou vůni, tvoji dlaň na mém boku, tebe, ale nic jiného. Což je zvláštní nemyslíš?

Tancovali jsme, pomalu a v objetí a já si z toho všeho pamatuju jen nás dva.

Nikoho jiného.