Dobrý pro tebe

57.

Pokojem pořád voněl jablečný závin, který upekla tvoje máma.

Stál jsi úplně u mě, mezi námi nebyl ani milimetr a stačilo se jen malinko pohnout a dotkl bych se tvých rtů. Jenže z nějakého důvodu jsem to neudělal, protože tvůj pohled byl zvláštní.

Zapomněl jsem mrkat, takže jsem nakonec musel zavřít oči. A ty sis v ten okamžik kleknul.

Lekl jsem se a chtěl tě odstrčit, protože... Na tohle jsem rozhodně nebyl připraven, ale když jsi mi položil ruce na rozkrok, když jsi rozepnul zip, když jsi mi stáhl kalhoty, když ses na mě zespoda podíval, když ses usmál, když jsi mě políbil na stehno... Ne... Ty... Nějak...

Prvních pár vteřin jsem se bál, ale pak všechny pochybnosti zmizely. Rozplynuly se někde ve vzduchoprázdnu a já toužil, abys za každou cenu pokračoval.

Pořád vidím, jak přede mnou klečíš. A cítím všechno, co přišlo potom. Je to nesmazatelná vzpomínka. Tvoje ruce položené na mých stehnech. Tvůj jazyk. Tvoje rty. Pusa. Dech.

Srdce mi bilo tak rychle, až to nakonec působilo, jako by nebilo vůbec.

Že to nedává smysl? V ten okamžik nic nedávalo smysl.

Ach bože, Olivere.