Ležel jsem se zavřenýma očima a bál se pohnout. A i když jsi mě objímal a já slyšel, jak pomalu oddechuješ, pořád jsem měl příšerný strach, že to všechno byl jen sen.
Celý večer u tebe v pokoji, ples, náš vztah, ty... Nakonec možná jen sedím v nabouraném autě se střepem zabodnutým do čela a čekám, až mě někdo přijde zachránit. Třeba jsi nikdy ani neexistoval.
Výplod mojí mysli.
Ale když otevřu oči... Jsi tady. Spíš a trochu se ti chvějí víčka.
Palcem ti přejedu po rtech a ty něco zamumláš.
Nechtěl jsem tě budit, proto jsem zůstal nehybně ležet.
Projížděl jsem facebook. Na profilu školy byly desítky našich fotek. Se samými srdíčky. A přitom fotek jiných párů si málokdo všiml.
Chápu, proč tomu tak je. Jsme jiní. Ale co kdybychom předstírali, že důvod je někde jinde? Proč bychom prostě nemohli žít s myšlenkou, že lidé jsou za nás rádi, protože ví, že k sobě patříme?
Jakože napořád.
Jakože navždycky.
To je přece mnohem lepší varianta, ne?
ČTEŠ
Dobrý pro tebe
RomanceStalo se toho hodně. Ještě dávno předtím, než do školy nastoupil nový kluk, který vlastně nemusí být vůbec cizí. Třeba ho Monty pozná na první pohled. Třeba je to právě TEN kluk, se kterým se potkal před rokem. V tu noc. A docela možná je to chvíle...
