Dobrý pro tebe

61.

Celá procházka v lese byl vtip? Ty si to vážně nepamatuješ?

Až do poslední chvíle jsem netušil, co mám cítit. Jestli mám vůbec něco cítit. Ale teprve přesně v okamžiku, kdy jsi začal nenuceně mluvit o včerejším večeru, jsem měl pocit, že moje srdce zklamáním chcípne.

Chtěl jsem, přímo šíleně, abys mě miloval. I kdyby to nedávalo smysl, bylo to proti přírodě, nelogické a pro některé určitě i zvrácené.

Jestli jsem měl někdy strach, že bych celému světu oznámil, že miluju kluka? Ne. Upřímně. Tohle mi starosti nikdy nedělalo, protože jsem byl na pošklebování docela zvyklý. Mnohem víc mě děsilo, že ten kluk mě nebude milovat nazpátek.

Šel jsi přede mnou. Mluvil o životě, někdy ses ohlédl, několikrát ses zastavil, počkal, až k tobě dojdu a dal mi pusu na tvář.

Nezeptal ses, jestli chci jít dál, prostě ses rozešel. A já měl chuť zařvat, že všechno nemusí být po tvém. Někdy záleží i na tom, co chci já! A já chtěl, abychom spolu mohli jít do kina, držet se na chodbě za ruce, dát ti pusu...

Místo toho jsem prošel kolem tebe a dál pokračoval po úzké pěšině mezi borovicemi.