Dřív by mě to nenaštvalo. Pravděpodobně bych dokonce byl štěstím bez sebe. Najít ve skřínce dopis, jen pro mě, od nejkrásnějšího kluka ve škole... Jistě, nezměrná radost.
Jenže teď v tom vidím strach. Bože, hlavně, aby nikdo nevěděl a neviděl, že jsem napsal tajné psaníčko pro Montgomeryho. Možná i stud, kdo ví, co se ti honí hlavou.
Ačkoliv ses v psaníčku omlouval – naše hádka byla skutečně naprosto zbytečná a hloupá a o ničem – ještě víc jsi mě tím naštval.
Co ti brání přijít za mnou na chodbu – nemusel bys mě přece hned líbat, nebo dotýkat – a říct to nahlas? Všechno.
Omlouvám se za tu hádku. Bylo to zbytečné.
Hotovo. Nikdo by tím rozhodně nepojal podezření, že spolu něco máme. A pokud ano, bylo by to jenom proto, jak podezřele by ses tvářil.
Předtím jsme byli kamarádi, chodili spolu po chodbách, smáli se a párkrát jsi mě v jídelně pozval ke stolu Oblíbenců. A to nevadilo. Teď už k tobě nesmím.
Proč? Dej mi, Olivere, jeden rozumný důvod.
Proč za tebou najednou nesmím? Proč by pro tebe byla taková hrůza, kdyby někdo zjistil, že k sobě patříme?
ČTEŠ
Dobrý pro tebe
RomanceStalo se toho hodně. Ještě dávno předtím, než do školy nastoupil nový kluk, který vlastně nemusí být vůbec cizí. Třeba ho Monty pozná na první pohled. Třeba je to právě TEN kluk, se kterým se potkal před rokem. V tu noc. A docela možná je to chvíle...
