Mohl jsem neříct nic. Ne že bych nad tím neuvažoval, ale nechtěl jsem, aby měl táta pocit, že udělal něco špatně, a že se poslední dny ploužím po domě, od ničeho k ničemu, kvůli němu.
Můj přítel se se mnou rozešel. Zní to tak jednoduše, skoro až triviálně. Pár slov poskládaných do vět, ale ten význam mě stále ničí. I když ubíhá den za dnem a čas jde dopředu, ačkoliv se mi občas zdá, že tomu tak není.
Přesto mi chvíli trvalo, než jsem tuto větu dokázal říct před tátou nahlas.
Nezlehčoval tu situaci. Neřekl bude dobře, bude líp a za chvíli zapomeneš, jak moc to bolelo. Ne. Na takové řeči můj táta, díky bohu, nikdy nebyl. A tak jsme spolu seděli u večeře, já se rýpal v kari a on mi jen položil ruku na rameno a pronesl, že ho to vážně hodně, přímo šíleně mrzí.
Ten zbytek. O tom, kdo tím přítelem byl a odkud ho znám, nepadlo jediné slovo.
Otec si tě z té noci prakticky nepamatuje. A já sice řekl, ano, ten kluk tady byl, mluvila s ním policie, několikrát, ale byl oběť, tak jako já a máma a nezaslouží si nenávist, protože nic z toho nemohl ovlivnit a bez něj bych nepřežil ani vteřinu, ale to je tak všechno, protože jsem nenašel odvahu stoupnout před tátu a říct je tady, chodí se mnou do školy.
Takže nevím. Jsem srab? Nebo jen nepovažuju za důležité to před tátou zmiňovat?
ČTEŠ
Dobrý pro tebe
RomanceStalo se toho hodně. Ještě dávno předtím, než do školy nastoupil nový kluk, který vlastně nemusí být vůbec cizí. Třeba ho Monty pozná na první pohled. Třeba je to právě TEN kluk, se kterým se potkal před rokem. V tu noc. A docela možná je to chvíle...
