Dobrý pro tebe

87.

Olivere, to...

Nevím, co na to říct.

Když jsem viděl ty lidi u výtvarné učebny postávat, vůbec mi nedocházelo proč. Byl jsem zamyšlený a trochu ublížený, protože jsem doufal, že ráno na moji zprávu odepíšeš. I kdyby to mělo být něco neosobního. A nějaký dav před učebnou mi byl naprosto ukradený.

Teprve když mě černovlasá chytila za rukáv a řekla tohle bys mě vidět, začal jsem být zvědavý.

Jak jsi...

Olivere.

Vůbec nevím, co říct.

Pořád od té zdi nemůžu odtrhnout zrak. Neustále po ní pokukuju, i teď, když píšu tenhle dopis. Nejspíš, abych se ujistil, že tam ten nápis pořád je. Svírá se mi z toho žaludek a hrozně nahlas mi tluče srdce.

Aby bylo jasno, ani na vteřinu jsem nepochyboval, kdo to napsal. A pro koho.

Je to tvoje odpověď na mou zprávu.

Ach Olivere, nemohls obyčejně odepsat přes mobil, že ano?

Tys místo toho musel udělat to nejvíc romantické gesto a přes celou zeď ve výtvarné učebně napsat ,After all this time? Always.'

Pořád to všechno hodně bolí. Pořád mám dojem, že mám zlomené srdce a v další vteřině z toho doslova chcípnu, ale zároveň nedokážu udržet vážnou tvář. Neustále se usmívám.

I teď.

Always.