Dobrý pro tebe

39.

Mám pocit, že jsem to někde četl, ale jistý si nejsem. Možná je to jen obecně známá pravda, kterou máme všichni někde v podvědomí zakódovanou.

Rána jsou těžká.

Ta, která přicházejí po noci, jako byla ta naše. Protože to, co se nestihlo říct v noci, musí – nebo by alespoň mělo – přijít na řadu ráno.

Když jsem se probudil, ležel jsi za mnou. Ruku jsi měl přehozenou přese mě a tvůj dech mě lechtal zezadu na krku. Jako dvě lžičky v příborníku.

Bylo pondělí a budík na nočním stolku ukazoval šest ráno. Nespal jsem ani čtyři hodiny, a přesto jsem nikdy nebyl tak čilý.

A nedokázal jsem se přestat usmívat.

Vylezl jsem z postele a dal ti pusu na čelo. Zamručels trochu jako medvěd, ale neprobudil ses.

Na polštáři jsem ti nechal vzkaz, že musím domů, aby táta nezjistil, že jsem nespal u sebe v posteli.

Udělal jsem to chytře, já vím. Odsunul jsem tak nepříjemná a těžká rána na později.

Mohl jsem díky tomu ještě chvíli předstírat, že je mezi námi všechno v pořádku.