Dobrý pro tebe

69.

Nic mi nedošlo. Dlouho. Překvapivě dlouho, protože teď absolutně nechápu, že jsem to nevnímal.

Teprve až když jsem tě pozval k sobě domů na večeři, jelikož tě táta chtěl potkat, začalo mi svítat. Setkávali jsme se jen u tebe. Spávali jen u tebe. Můj pokoj jsi navštívil jednou a to jsi přišel oknem a taky jím odešel.

Zeptal jsem se tě přímo, ale tys nad tím jen mávl rukou.

Nechci se hádat, Olivere, protože hádky nás nikam nedostanou, ale ty nikdy o ničem nemluvíš. Vyhýbáš se odpovědím, jako bys skrýval nějaké šílené tajemství. Začínám věřit, že právě to je ten důvod.

Nejprve jsem myslel, že jen nechceš poznat mého tátu a ano, je to částečně ten důvod. To je mi jasné, ale ten velký, skutečný, ten mi trvalo vypátrat. Nakonec jsi ho vyklopil sám a upřímně jsem ho nečekal.

Částečně ti rozumím. Musím být zvláštní vstoupit do domu, kde bydlela žena, kterou jsi chtěl za každou cenu zachránit. Chápu i to, že máš strach vidět její fotky pověšené na zdi, nebo ty v rámečku na krbu.

A já je nemůžu jen tak schovat.

Je to moje máma. A pro tebe noční můra. Vsadím se, že by sis přál, aby nikdy neexistovala. A já bych chtěl přesný opak.