Dobrý pro tebe

72.

Pokouším se utřídit myšlenky. Přijít na to, co se vlastně stalo.

Protože já to pořád nevím. Nevím. Nevím.

Sedím na posteli ve tvém pokoji a trochu mi hučí v uších. Po všem, co jsme si navzájem řekli. Cos mi řekl ty, protože... Nedokážu v tom najít smysl, důvod... Cokoli.

Shodils mě ze sebe. Vstals a došel k oknu.

Bylo to poprvé, cos mě oslovil celým jménem. Takhle nemluv, Montgomery. Vyštěkls to, jako bych řekl kdoví co. Znělo to naštvaně a výhružně. Nepoznával jsem tě.

Pořád přemýšlím, jestli jsem měl reagovat jinak. Nehádat se s tebou, být klidnější a najít jinou možnost, jak všechno zastavit.

Jenže tvoje prohlášení mě naštvalo, takže jsem nemohl...

V ten okamžik jsem nemyslel jasně. Nechtěl jsem znovu poslouchat, jak pro mě nejsi dost dobrý, že na sebe neustále bereš vinu za tu autonehodu, lituješ se.

Tak jsem ti to všechno vyčetl.

Řekl jsem ti zahleděný pitomečku.

Řekl jsem, že mi vadí, jak si libuješ v sebelítosti. To mně zemřela máma. Tak přestaň...