Dobrý pro tebe

88.

Nepřišel jsem k tobě domů, abych se hádal. Musíš uznat, že jsme si potřebovali promluvit. Tentokrát v klidu, i kdyby to mělo být naposledy.

Což bylo něco, čeho jsem se k smrti děsil.

Čekals mě, že ano? Protože když jsi otevřel dveře, jen sis mě prohlédl a bez řečí uhnul, abych mohl kolem tebe projít. Neměl jsem připravenou žádnou řeč, ale jakmile jsem byl u tebe v pokoji, na žádných slovech nezáleželo.

Hleděl jsem ti do očí a ty zas mně a ani jeden nechtěl promluvit. Možná by bylo snazší, kdybych prostě přistoupil blíž, spadl ti do náruče, nadechl se tvojí vůně a zapomněl, protože jen s tebou jsem dokázal celý svět jednoduše vypnout.

A já vím, že tys to měl stejně a v ten okamžik jsi myslel přesně na to samé.

Pak jsi promluvil. Mám tu větu vrytou hluboko v paměti a pořád přemýšlím, jestli jsem neměl reagovat jinak.

Všechno ostatní bych zvládl, být s tebou navzdory všemu, ale s tou vinou se nedokážu vyrovnat, promiň, Montgomery.

Nemám rád, když používáš celé moje jméno, protože pak zníš mnohem nekompromisněji. A v tomhle ohledu bychom si nějaký kompromis zasloužili. Nemyslíš?