♪ Empathy ♪

1

...

Domem se rozezněla zvonkohra oznamující že za dveřmi čeká návštěvník.
Mladá žena co seděla v obývacím pokoji v béžovém křesle, se rozhodla otevřít.
Žena nečekala žádnou návštěvu, tož jí přišlo divné.
Kdo asi za dveřmi je?

Žena otevřela bílé dveře které vedli ven, však na deštivé ulici nikoho neviděla, jen malé dětské vzliknutí zaslechla.
Proto se také dolů podívala a na zemi spatřila, v dečkách dítě položené.
Jeho rodiče museli být ale nezodpovědní, když se nedokázali postarat o malé dítko před prahy jejího domu.

Žena se sehla pro dítě a opatrně jej zvedla. Bylo tak malé a neviné.
Dítko jen vydalo pár zvuků co miminka dělají než otevřelo oči.
Žena se podivila když dítko na ní zíralo velkýma světle zelenkavýma očima.
Vždyť je to anděl! Kdyby tak měl svatozář a pár bělavých křídel.

"Kdo pak tě k nám poslal andílku?"

Promluvila žena na dítko přičemž ho houpala ve svém náručí.
Děťátko jako by si ženu prohlíželo než se začalo jemně usmívat a vydávat šťastné zvuky co miminka dělají.
Ještě před tím než žena miminko vzala dovnitř, rozhlédla se kolem. Jakoby čekala že ho matka bude hledat.

Však na ulici nikdo nebyl, a tak žena děťátko uvítala v novém domově.
Žena opatrně zavřela hlavní dveře.
Zde se s novým členem rodiny nacházela v předsíni.
V patře se náhle otevřeli dveře. Po schodech pomalu scházeli malé nožky pětiletého chlapečka.

Chlapec přišel až k ženě s novorozencem v náručí.
Chlapec chvíli nováčka zkoumal, než se konečně zeptal.

"Kdo je to Maminko?"

Žena se podívala na chlapce s černými vlasy. Rudé oči chlapce hypnotizivaly ty její smaragdově zelené.
Žena se jemně usmála, vracejíc pohled na malého andílka v její náruči.

"Tohle je náš nový člen rodiny. Řekni ahoj Tenko"

Chlapci se rozzářili rubínové oči.
Začal skákat na místě radostí jako nikdy. Vypadal šťastně. Na to chlapec začal vykřikovat.

"Já budu mít brášku! já budu mít brášku!"

Žena se jen zasmála, obracejíc pozornost ke dveřím kde se objevil muž s úsměvem na tváři.
Hned na první pohled si tříčlenná rodinka nového člena rodiny zamilovala.

A tak čas běžel a dítko rostlo jako z vody.
První zoubky, slůvka, krůčky.
Všechno běželo tak rychle ale čas se zastavit nedal.

Když chlapec dosáhl tří let, bylo načase aby chodil do místní školičky.
Zde si chlapec měl najít kamarády a měl se socializovat mezi ostatními dětmi.

Chlapec čím dál tím víc rostl do krásy. Byl jako anděl který slétl z nebe.
Očka byla jasně zelená a připomínala spirály, vlasy byly blond a hebké na dotek.
Rodina chlapečka pojmenovala Izuku, jméno připomínalo lásku a naději.

...

Izuku byl ode dne co se naučil chodit a mluvit, plný energie a rozdával úsměvy na všechny strany.
Byl hlasité děcko co vyžadovalo stálou pozornost a lásku.