WEREWOLF [태극기] ☽

86.

,,Tae... Neboj se,jsme tady. Nic se nestane a kdyby cokoliv,budu tady." Řekl mi Jungkook a políbil mě na čelo.

Vynervovaně jsem přikývl a nadechl se. Trhaně jsem vydechl a podíval se na Jin-Hyunga.

,,Neboj se... Bude to v pořádku." Řekl mi jemně a pro povzbuzení se usmál.

Mr. Bang mi po dostatečném uklidnění píchl injekci do krku. Bolestně jsem sykl a hlavu si položil na opěradlo sedadla,kde jsem ležel.

Cítil jsem,jak se mi začínala zavírat víčka. Po pár vteřinách mě dostala únava a já oči zavřel.

Otevřel jsem oči a stál na naší zahrádce,před domem. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zahlédl mě,mamku a otce,jak sedíme u velkého stolu a vychutnáváme si grilované masíčko.

Pousmál jsem se a došel k nám. Podíval jsem se na svůj šťastný pohled a musel se usmát. Smutně...

,,Co tady děláš Taehyungu?" Zeptal se nějaký ženský hlas. Najednou vše bylo zmrzlé a my se nehýbali.

Ohlédl jsem se a spatřil matku,která stojí kousek ode mě a kouká na mě. Do mých očí se nahrnuly slzy.

,,M-mami.." Zafňukal jsem na ní a přiběhl k ní. Matka náhle ustoupila a nadznačila,ať se nepřibližuji. Zastavil jsem se a ani se nehl.

,,Nechoď ke mně Taehyungu. Byla bych ráda,kdyby jsi na mě zapomněl. Nechci,aby jsi se jakkoliv strachoval... Je mi teď lépe."

Řekla mi vážným tónem. Podíval jsem se na ni a nemohl pobrat,co říká.

,,Co tím myslíš? Vždyť jsi má matka.." Vykoktal jsem ze sebe. Mamka se na mě podívala a zamračila se. ,,Už nejsem Taehyungu. Nechci syna,který je takovýhle. Zapomeň na mě, protože já už zapomněla..." Vydechla na mě zle.

,,C-cože?" Ne... To by nikdy neřekla... ,,Slyšel jsi dobře Taehyungu. Už tě nemiluji a ani tě tady nechci vidět. Tohle ti mělo pomoci,aby jsi zvládl svou sílu a ne,aby jsi sem přišel a koukal se na nás.." Zamračila se na mě a já se ještě více rozbrečel.

,,J-jak.."

,,Jak to mohu říci? Taehyungu... Nechápeš,že jsem se zabila jen kvůli tomu,že mě tvůj otec podvedl a ty si mi akorát lezl na nervi? Tae... Tohle není tvůj strach,ale zlá pravda..."

Nevydržel jsem to a zničeně padl na kolena. Začal jsem zhluboka dýchat a snažil se zpracovat,co mi to k sakru říká.

,,Taehyungu... Být tebou se probudím,nebo tě ta bolestivá pravda zničí a už se z toho nedostaneš... Možná se za pár dní uvidíme.." Zasmála se a ihned poté se rozplynula jako oblak mlhy.

,,N-ne..." Zamumlal jsem. ,,Ne!" Začal jsem nahlas řvát a hystericky brečet.

,,Taehyungu! Vstávej! Dělej!" Řval na mě někdo. Vymrštil jsem se do sedu a nahlas trhaně dýchal. Rozhlédl jsem se kolem sebe a všiml si,že jsem zpátky.

,,N-ne.." Zamumlal jsem a rozbrečel se. Jungkook si mě rychle přitáhl k sobě a objal mě. Začal mě hladit po zádech a hladit ve vlasech.

,,O-ona..." Mumlal jsem zničeně a brečel mu hlasitě do hrudi. ,,My víme..." Řekl mi jemně a pohladil mě po zádech.

,,Proč...Proč..." Říkal jsem mezi vzlyky. Někdo další nás objal a já ucítil pach Jina. ,,Jsme tu s tebou Tae..." Řekl mi jemně a více se k nám přitiskl.

Přikývl jsem a schoval se více do Jungkooka hrudi. Nos jsem si strčil k jeho uchu a začal potichu vzlykat. Co jsem proboha odsouhlasil?...

Teď začínám litovat toho,že jsem tohle někdy v životě odsouhlasil....

Tak moc to bolí... Drtí mi to srdce a já mám pocit,že se slova mé matky vyplní a my se za pár dní setkáme...