WEREWOLF [태극기] ☽

96.

Uběhlo pár dní od toho incidentu. Jsme v pohodě,jen je to takové... jiné.

Jungkook je pořád Jungkook,až na to,že už není stejný. Je stejně hodný a tak,ale nechce se mi někdy koukat do očí,nechce se semnou objímat...

Je to divné a dost mi to ubližuje.

Nevím,co jsem udělal. Kdybych to věděl,ihned bych to napravil,avšak to nejde. Už se snažím dost dlouho a prostě ne...

Nezjistil jsem to...

,,Kooku?" Zeptal se Jimin,přičemž jsem byl pořád ponořený ve svých myšlenkách. ,,Co?" Vydechl Jungkook,což mě probudilo.

Jeho tón nebyl normální. Byl takový... vynervovaný. Tenhle tón nikdy nepoužíval. To mi věřte.

,,Co ti je?" Zeptal se zase Yoongi,když zvedl Jimina ze svého klína. Jungkook se na ně oba podíval a protočil oči. Co to? Děje se s ním něco?

,,Co by mi mělo být?" Odfrkl si Jungkook .

Zmateně jsem ho pozoroval a nedocházelo mi, proč takhle mluví. Proč se takhle chová..

,,Kooku? Děje se něco?" Zeptal jsem se ho tentokrát já. Jungkook se na mě podíval a stoupl si. ,,Panebože. Nechte mě chvíli žít." Prskl na nás a odešel.

Ztuhle jsem párkrát zamrkal a nemohl pobrat situaci.

,,Co mu je? To má snad krámy?!.." Zapištěl Jimin. Vražedně jsem se na něj podíval a on tedy zmlkl. ,,Nemluv o něm takhle. Každý má blbé dny.." Řekl mu Yoongi jemně.

Jimin přikývl a povzdechl si. Podíval se na mě a já si povzdechl. ,,Už půjdu.." Vydechl jsem při zvednutí a sbalení věcí.

,,Tae-..." Nenechal jsem je nějak odmlouvat, jelikož jsem ihned odešel.

Zamířil jsem cestou domu. Ne k Jungkooka domu. Ke mně domu.

Došel jsem na hřbitov. Zavřel jsem za sebou vrátka a dobelhal se ke hrobu mé matky. Spadl jsem na kolena před jejím hrobem a rozbrečel se.

,,Proč... Proč jsi mě tady nechala... Proč je na mě naštvaný?.. Proč...Proč.." Vzlykal jsem při bouchání pěstí do kamenného hrobu.

Když po celém hrobu byla krev a já se dostatečně uklidnil, zamířil jsem domu. Klíčkem jsem odemkl dveře a vešel dovnitř.

Zul jsem si boty a bez jediného slova jsem šel k sobě do pokoje. Byl jsem jako chodící mrtvola. Moc dobře jsem věděl,že tam jsou. Tetička a Jimin. A čekají na mě...

Nemám teď ale náladu. A to na nic.

V pokoji jsem odhodil tašku vedle postele a zalehl do ní. Obličej jsem si zachumlal do polštáře a začal si opět třídit myšlenky...

Ťuk Ťuk.

Ozvalo se lehké ťukání na mé dveře. ,,Tae? Mohu dovnitř?" Zeptal se Jimin opatrně, přičemž jsem si otřel zbytek slz a zvolal něco jako 'Jo'.

Jimin tedy vešel a s menším úsměvem zalehl ke mně. Objal mě a mačkal se ke mně jako nějaká koala. Někdy si vážně připadám,jako kdybych já byl ten starší a on ten mladší..

,,Děje se něco? Byl jsi na tvém místě,že?" S povzdechem jsem přikývl a schoval si obličej do jeho hrudi. ,,Bojím se... Jsem zmatený a prostě... Chci,aby jsme byli s Kookem jako dřív." Zafňukal jsem.

Jimin se usmál a prohrábl mi vlasy. ,,Neboj se... Určitě se to zlepší a budete jako dříve. Jen musíš věřit." Musím věřit...

Chápavě jsem přikývl a odtáhl se. ,,Už asi půjdu spát Jimine.." Zamumlal jsem,což Jimin pochopil a zvedl se. Se slovy 'Dobrou noc Tae' odešel pryč a já si oddechl.

Věřit? Jak mám věřit,když ve mně nezbylo kapky naděje?

Ding Dong.

Zmateně jsem zvedl hlavu a zamyslel se. Co za idiota by takhle večer zvonilo na naše dveře? Stoupl jsem si a vyrazil ven.

Dveře jsem odemkl a otevřel. V tu chvíli jsem nečekal,že by někdo takový vůbec přišel...

🐰🐯
Uwuuuuu kdopak asi přišel????

To uvidíte:)) Nebudu vám nic prozrazovat. Ať to je překvápkoo( ͡° ͜ʖ ͡°)