WEREWOLF [태극기] ☽

87.

,,Potřebuji... Být na chvíli sám." Řekl jsem při odtáhnutí od Jungkooka. Zvedl jsem se a otřel si zaschlé potoky slz,z tváří.

,,Dobře..." Řekl Mr. Bang a já se rozešel do Jungkooka pokoje. Zavřel jsem dveře a zalezl si do postele. Zachumlal jsem si hlavu do peřin a nanovo se rozbrečel.

Proč mi to matka říkala,jako kdyby to byla doopravdy pravda? To mi snad nechtěli říct,že to měla být ta ošklivá pravda? To mě snad chtěli trochu ušetřit?

Všechno,co řekla,byla pravda? Pokud ano,proč mi to nikdy neřekla, nenaznačila? Proč mi ten den koupila zmrzlinu a snažila se být hodná?

Protože věděla,že ten den zemře? Protože mi chtěla udělat nějakou hezkou vzpomínku?

Kvůli těmto myšlenkám jsem nebyl schopný zahmouřit ani na vteřinu oči. Prostě jsem nemohl... Tak moc mě ta slova bolela a nedokázal jsem se nijak vzchopit...

Z mých myšlenek a potichým vzlyků,mě vyrušil zvuk otevírání dveří. Jungkook.. Zavřel dveře a došel k posteli. Povzdechl si a zalezl si ke mně.

Objal mě kolem pasu a na rameno mi dal svou hlavu. ,,Tae.." Vydechl jeho smutným tónem a já se začal cítit provinile...

Proč zní tak smutně? Proč se trápí?...

Jungkook si mě otočil a pevně mě objal. Já si strčil hlavu do jeho vypracované hrudi a potichoučku plakal...

,,Omlouvám se.." Omluvil se mi po chvíli ticha. Popotáhl jsem nosem a podíval se na něj mým uslzeným pohledem. ,,Proč se omlouváš?"

Jungkook si povzdechl a něžně mi palcem otřel slzy z líček. ,,Kdybych tě tam nepustil,nepovolil to,nikdy by jsi se takhle netrápil..." Vysvětlil mi.

,,Tak to není... Bylo to mé rozhodnutí. Kdybych to neudělal,mohl bych ublížit já vám.Tobě. A to nechci.." Řekl jsem mu ubrečeně.

Všiml jsem si,že Jungkookovi ukápla nezbedná slza. Trochu jsem se zarazil a ve hrudi mě dost ošklivě zabodalo...

Proč pláče? Kvůli mně? Proč? Proč můj Kookie pláče?

Jungkook se falešně usmál a dal mi láskyplný polibek na čelo. ,,Spinkej... Potřebuješ si odpočinout." Řekl mi jemně a já ho tedy poslechl.

V jeho objetí jsem ihned usnul. Avšak mě po chvíli probudili pohyby. Trochu jsem pootevřel oči a všiml si Kooka,který odchází pryč z pokoje.

Kam jde? To mě opouští? Děje se něco?

Chvíli jsem počkal a když jsem uslyšel docvaknutí dveří, zvedl se. Promnul jsem si oči a potichoučku došel ke dveřím.

Otevřel jsem je a vyšel ven. Opatrně jsem se připlížil do obýváku a tam si všiml,že ostatní poklidně spí a nic se neděje...

Tak jsem tedy zamířil zpátky do pokoje. Při cestě nazpátek, jsem zaslechl divné zvuky.

Rozešel jsem se za ony zvuky a dorazil k pokoji. Nakoukl jsem opatrně do místnosti a mé srdce se ihned rozlámalo na několik kusů.

🐰🐯

*potichu sledující drama v autorově,vlastně ve své knize* 👀🍿