Příze osudu

Prolog Dluh

Severus Snape kráčel rychlým krokem směrem k ředitelně. Osoby, které cestou míjel, s hrůzou třeštily oči a uskakovaly stranou. Nebylo se čemu divit. Na několika místech cestovního pláště měl zaschlou krev a samotný jeho zjev působil, jako kdyby svedl boj se samotným ďáblem. Všechny ty vyděšené výkřiky kolem sebe muž ignoroval, důležité pro něj bylo, aby se co nejrychleji dostal k řediteli.

Konečně udýchaně stanul před kamenným chrličem, připraven vyřknout dlouhé heslo, nabíral dech, když se socha náhle sama od sebe pohnula a odkryla schody. Brumbál se ho zřejmě nemůže dočkat. Jeho domněnku mu za okamžik potvrdily dveře, které byly dokořán. Severus přesto neslevil ze své opatrnosti a sáhl po hůlce. Sotva se konečky prstů dotkl hladkého dřeva, ozval se z útrob ředitelny unavený hlas. „Pojď dál, chlapče," zval jej dovnitř Brumbál. Lektvarista se nepatrně uklidnil, ale stále byl v pozoru. Nemohl si dovolit polevit, ne v těchto dobách, kdy nepatrné zaváhání mohlo znamenat smrt. „Brumbále," kývl na pozdrav muži, jenž stál právě u okna.

„Máš to, Severusi?" zeptal se ředitel netrpělivě, a aniž by se na mladého muže podíval, nastavil ruku.

Mistr lektvarů vytáhl ze svého pláště lahvičku s rudou tekutinou a vydal se k řediteli. „Tady je," vložil lahvičku starci do dlaně.

„Věděl jsem, že se na tebe mohu spolehnout. Dobrá práce."

Dřív by se Severus nad Brumbálovou pochvalou dmul pýchou, jenže ta doba již dávno pominula. S úmyslem odejít se otočil na podpatku a rozhodnutý se sem už nikdy nevrátit, vykročil jistým krokem směrem ke dveřím. Nedošel však ani do středu místnosti, když ho Brumbálův hlas zastavil.

„Vím, že se hněváš, ale je to jediná možnost."

Ačkoli zněl starcův hlas smutně, Severuse vytáčel k zuřivosti. „Dělejte si, co chcete řediteli, ale mě už do toho netahejte!" Silně se musel ovládat, aby nezvýšil hlas. Se zatnutými pěstmi se přinutil k pohybu. Čím dřív odsud odejde, tím líp.

Náhlý ostrý zvuk mu proniknul až do morku kostí a přimrazil jej na místě. Brumbálův smích. Zněl hystericky, skoro až šíleně. Severus ho nikdy neslyšel tahle se smát a lezl mu z toho mráz po zádech.

„Na to už je pozdě, chlapče."

Dveře, které dosud byly dokořán, se s ohlušující ránou zabouchly.

„Co to...?" hlesl lektvarista zmateně, ale pak začal jednat. Při rychlé otočce čelem k Brumbálovi tasil hůlku, připraven bojovat s tím, kdo se za ředitele vydává. Problém byl v tom, že Brumbál už tam nestál.

„Zdravíme tě, Severusi Tobiasi Snape," ozvalo se trojhlasně.

Mistr lektvarů uskočil dozadu tak nešikovně, že si málem přišlápl lem cestovního pláště. Na jeho tváři musel být v té chvíli vidět šok, který nedokázal ovládnout. Stály před ním tři ženy zahalené v černých hávech a zíraly na něj neproniknutelným pohledem.

„Myslím, že hůlku můžeš odložit, nechceme ti ublížit," promluvila k němu nejmladší z nich a mile se na něj usmála. Na Severuse to ovšem mělo opačný účinek. Sevřel prsty kolem hůlky ještě pevněji, až mu klouby zbělaly. Netušil, co se děje, proč se tu objevily, ale určitě to pro něj nevěstilo nic dobrého. Moiry se jen tak lidem nezjevovaly, mnozí je dokonce považovali za vymyšlené. Severus k nim nepatřil, ale bez jejich přítomnosti by se obešel. Obzvlášť to platilo u stařeny, jejíž pohled se zdál nejpronikavější. Připadalo mu, jako kdyby ho hodnotila. Nejraději by utekl, jenže nohy měl jako z olova. To samé se nedalo říct o jeho srdci, které mu tlouklo do žeber tak silně, až se bál, že co nevidět pukne. Na zádech cítil studené krůpěje potu, a čím déle na něj ty ženy zíraly, tím víc propadal panice.
„Co po mě chcete?" vyptával se zdánlivě klidně, ale každý student, kterého kdy učil, by poznal, že je to jen klid před bouří. S hlubokým nádechem přinutil své tělo ke klidu. Nemohl si dovolit propadnout emocím, ve kterých se dalo snadno číst. Proto veškerý strach schoval za pevnou zeď Nitrobrany. Dokázal se ovládat před pánem Zla a jeho věrným psíkem Potterem, tak proč by to nezvládl teď? Připraven čelit všemu, co přijde, se napřímil a hrdě pozvedl hlavu.