Příze osudu

58. Ředitel

Severus neměl tušení, kdy přesně začal vnímat své okolí, ale první co zaslechl v husté, temné mlze byla hádka. Bohužel nebyl natolik při smyslech, aby rozeznal hlasy, kromě toho, nejhlasitějšího. Marně se snažil dopátrat, proč se zdál být Harry rozrušený, ale vždycky, když si myslel, že už to skoro má tak mu to proklouzlo a veškerá snaha přišla vniveč. Brzy byl z toho tak vyčerpaný, že nechal svou mysl opět sklouznout do uklidňující temnoty.

***

Harry se odmítl z ošetřovny hnout. Seděl u Severusova lůžka a dnem i nocí se modlil, aby se probral. Uplynul sotva týden, kdy ho sem přinesli. Madam Pomfreyová udělala, co mohla, načež prohlásila, že nyní už to záleží čistě na vlkodlakovi a nezbývá než čekat.

Jak dny přibývaly, jeho vina houstla. Možná, kdyby byl tehdy u Svatého Munga důraznější, agresivnější. Mohl by na tom být teď Severus líp.

Nikdo z blízkých nechtěl jeho o vině, kterou se užíral ani slyšet. Neustále mu promlouvali do duše a ujišťovali ho, že za nic z toho nemůže. Odmítal tomu věřit a tvrdošíjně si stál za svým.

„Harry," vytrhl ho z myšlenek Siriusův hlas. S povzdechem se otočil, když mu na rameno dopadla kmotrova ruka.

„Pořád beze změny?" vyptával se Black pohled upřený na bezvědomého Severuse stiskl kmotřencovo rameno.

„Je to pořád stejný," zakroutil Harry hlavou. „Od té doby co mi zmáčkl ruku, se nic nestalo," sundal si brýle a promnul si unaveně oči. „Mám skoro chuť sem Popletala znovu pozvat," uchechtnul se a nasadil si brýle zpět na nos.

„Mimochodem to od tebe byla pěkná blbost se s ním pouštět do křížku." Siriusův hlas nabral ostrou hranu.

„Že to říkáš zrovna ty," odfrkl si, „málem jsi mi u toho sekundoval."

„Pravda," zabručel Black a pustil kmotřencovo rameno. „Kvůli tomu, jsem ale nepřišel," obešel mladíkovu židli a přitáhl si druhou, co stála u zdi. „Brumbál tě prosí, jestli bys za ním nepřišel," sednul si a natáhnul si nohy před sebe. „Já tu zatím počkám a dám, ti když tak vědět, jestli se něco změní."

Chystal se protestovat, ale Siriusův ostrý pohled ho zastavil.

„Stál za tebou, tohle je to nejmenší, co pro něj můžeš udělat. Jdi!"

Harry se tedy s nadutými tvářemi zvedl. „Tak jo, ale kdyby něco, dej mi vědět."

„Jasný, jdi už!" odháněl ho.

Nebelvír ještě spočinul pohledem na Severusovi. Toužil se ho dotknout, jenže před Siriusem se příliš styděl a tak mu nezbývalo nic jiného, než se zatnutými pěstmi vypochodovat z ošetřovny.

***

Být znovu v Brumbálově pracovně Harrymu tak trochu otevřelo oči. Místnost sama o sobě totiž přestala být ponurou a do každého temného kouta se nyní dostávalo světlo. Mladík se měl skoro chuť nakopnout, že si před tím jasných rozdílů nevšiml. Jak se tak rozhlížel, pohledem zavadil o samotného ředitele, jenž se zdál být vyčerpaný, ale šťastný.

„Jsem rád, že jste tady, pane, ale měl byste odpočívat," pronesl Nebelvír a otřel si zpocené dlaně o kalhoty.

Brumbál se usmál „Později, chlapče," nejdřív musím napravit chyby, které Tom mým jménem udělal."

„Je to zlý?"

„Ne tak jak bych čekal," odpověděl Brumbál a zavřel oči.

Harry už ho chtěl znovu nabádat k odpočinku, když se fénix vznesl ze svého bidýlka a jemným šustěním křídel přistál na opěradle Brumbálova křesla.