Příze osudu

52. Řeka bezmoci

Harry s učebnicemi mrštil do kouta chlapecké ložnice. „Jak to jen může říct!" funěl a pochodoval se zatnutými pěstmi před postelí. „Prý moje budoucnost!" drtil slova skrz zuby. „Na tu vám z vysoka kašlu!" zařval směrem ke dveřím. Jediné co chtěl, byl Severus bez těch všech opletaček okolo. Co mu bylo do Brumbála, politiky a studia, když neměl Severuse vedle sebe? S bručením se svalil na postel a zabořil si prsty do vlasů. Potřeboval to všechno ze sebe dostat, jenže nebylo jak. Hrudí se mu hnal bezmocný výkřik, který na poslední chvíli v sobě potlačil, zataháním za vlasy. Fyzická bolet ho dokázala uzemnit. Proto se také minulý týden porval s Malfoyem. Oba skončili na ošetřovně, ale on se paradoxně cítil daleko líp. Bohužel to trvalo, jen krátkou dobu, než se to všechno nahromadilo znovu. Ron mu radil sex, a možná, že by to i fungovalo, jenže jen při té představě se mu zvedal žaludek. Nechtěl už nikoho jiného, než Severuse. Stačilo jen najít, jak z toho všeho ven a najít pevnou půdu pod nohama. Zatím se, ale jen topil v bezmoci, která v poslední době stala jeho věrnou společnicí. Navíc ho nepustili takřka nikam. Hermiona s Ronem ho neustále hlídali na každém kroku od doby, co vyšel článek v Denním Věštci s fotografií, která ho ve snech bude strašit ještě hodně dlouho. Byl na ní velmi známí vlkodlak, který si to divokým pohledem kráčel po Voldemortově boku. Snímek končil tím, že se šelma vrhla po jakési ženě. Tenkrát utíkal z velké síně jako o život s jediným úmyslem přemístit se okamžitě na Raddleovo panství. Popoháněla ho hrůza z toho kam, až byl Voldemort schopen zajít, aby dosáhl svého. Bohužel na kraj pozemku se nikdy nedostal, jelikož ho Hagrid chytil. Ve svém zoufalství se ho pokusil dokonce omráčit. Nedal však do kouzla dostačenou sílu, aby poloobra uspal a následně byl madam Pomfreyovou sám zbaven vědomí. Od té doby byl neustále pod drobnohledem. Poslední na koho spoléhal, byl Sirius, který mu však neustále opakoval, že stále nenadešel ten správný čas. Vytáčelo ho to k nepříčetnosti, a tak poslal Voldemortovi nabídku o které věřil, že ji nemůže odmítnout. Ukázalo se, ale že nebyla tak lákavá, jak si myslel. Odpověď přišla záhy s jednou jedinou větou.

Už není co zachraňovat.

Proto se Harry octnul tady vzteklí a bezmocný, netušící kudy kam. Kdyby alespoň mohl Severusovi nějak říct, že ho miluje. Slova, která nikdy, nikomu nahlas neřekl, a to dokonce ani Remusovi a Siriusovi. Příliš se bál, že když je vyřkne nahlas, že je ztratí. Neuvědomoval si, že to riziko tu stále bylo, ať by to řekl nebo ne. Teď kvůli svojí zabedněnosti ztratil člověka, který dokázal to co nikdo předním. Vidět ho.

První slzy sklouzly po tváři. „Promiň Severusi, že jsem byl tak zaslepenej. Tolik bych si přál, aby bylo něco...," vzlyknul, následně se celá hráz, kterou se týdny snažil zadržet, prolomila, a jeho tělo postupně ovládnul jeden vzlyk za druhým.

Harry usedavě plakal pro člověka, kterého tolik miloval a vlastní vinou ztratil, že si nevšiml, kdy se objevily. V pozdějších letech, kdy na to s úsměvem vzpomínal, mu došlo, že ho tenkrát vlastně zachránily.

„Neplač, Harry Pottere, ještě není vše ztraceno."

Na rameni ucítil hřejivý dotek dívčí dlaně. Trhnul sebou a vytřeštěnýma očima vystartoval z postele. „K-kdo jste?" vykoktal a než si stačil pořádně uvědomit, co dělá tak v ruce svíral hůlku. Dívka, která se ho předtím dotkala, lehce zvednutýma rukama ustoupila.

„Té věcičky nebude třeba, mladíku, ještě bys někomu mohl vypíchnout o oko," zabručela stařena v černém hávu.

Harry s bušícím srdcem namířil hůlku přímo na ní. Žilami mu protékal adrenalin, který ho dokázal nabudit, jako nic jiného. Možná proto mu hlavou problesk Síriův tichý hlas.

Žena vedle ní, do ní šťouchla loktem. „Nech ho Atropos je vyděšený."

„Nejsem vyděšený!" zaprotestoval a rukávem si otřel mokré tváře.

„Vidíš, Lachesis, není vyděšený," ušklíbla se stařena.

„Atropos, Lachesis a Klóthó," vyjmenoval Harry postupně jejich jména. Překvapení, které se jim poté objevilo ve tvářích, ho skoro pobavilo. „Jste sudičky! " dodal triumfálně a sklopil hůlku. Kouzla by mu v tomto případě byla stejně úplně k ničemu.

Ticho, které po tomto prohlášení nastalo, dlouho netrvalo. „Máš pravdu, Harry Pottere, jsme sudičky," vzala si slovo dívka, která na první pohled vypadala, jako křehká panenka.

„Překvapuje nás, ale že to víš, jen málo kdo ví o naší existenci, natož naše pravá jména," kývla na něj stařena a udělala několik kroků dál od okna.

„Když jsem byl malej, tak mi o vás Sirius vyprávěl pohádky."

„Och náš milý Sirius, mnohdy ví víc, než ve skutečnosti říká," pronesla sudička, ke které Harry při pohledu do jejich laskavých očí ucítil důvěru. Proč tomu tak bylo, neměl sebemenší tušení.

„A co tady vlastně děláte? Snad mi nejdete předpovědět mojí budoucnost," uchechtl se," protože to není nutný. Já svou budoucnost už dávno znám."

„Vždycky tak namyšlený," zakroutila hlavou stařena a několika kroky se k němu přiblížila.

Harry už otvíral ústa, připraven jí drze něco odseknout. Nedostal k tomu však příležitost, protože ho dívka chytla za ruku a tím si získala jeho plnou pozornost.

„Jsme tu proto, abychom napravily chyby."

„Abychom společně Severuse zachránili."

„Jeho osudem není dnes zemřít."

Slova pronesená sudičkami v Harrym vzbudila novou naději. „Tak na co čekáme, jdeme!" vykřikl živěji, než za posledních pár týdnů.

„Ještě počkej, mladíku," zarazila ho stařena.

Harry ji sjel netrpělivým pohledem. „Nehodlám čekat, už jsem čekal moc dlouho!

Sudička se jeho výbuchem nenechala rozházet a upřeně se na něj zadívala. „Naše pomoc tě bude něco stát, jsi ochoten zaplatit?"

///

„Jsi připraven, Luciusi?"

„Jistě můj pane," uklonil se Smrtijed, „na tenhle denjsem čekal dost dlouho."

Uf, tahle kapitola mi dala zabrat! Já a emoce to je vždycky dřina. No snad se mi to povedlo. Moc všem děkuju za podporu a nejen to, máte můj obrovský dík za Zbloudilou duši, která přesáhla 200K přečtení pro mě jako amaterského pisálka naprosto nepředstavitelné! Moc vám všem ještě jednou děkuju, jsem ráda, že jsem tady s vámi!