Příze osudu

10. Slintoš

Severus byl první, kdo se toho rána probudil. Jeho ospalá mysl mu téměř okamžitě napovídala, že je něco špatně. Objímal totiž cosi chlupatého a hlasitě dýchajícího. Ostražitě pootevřel oči a málem nadskočil úlekem. Vedle něho leželo obří psisko, ke kterému se, jak zahanbeně zjistil, naprosto bez zábran tulil. Zmateně se pokoušel vzpomenout, co se tady včera večer stalo, jenže jako vždy měl úplné okno. Poslední věc, kterou si vybavoval, byl Potter stojící naproti němu s očima překvapením vykulenýma. Že by tohle obří psisko byl Potter? Severus by možná měl cítit v této chvíli alespoň náznak strachu z mohutného zvířete, ale byl vlkodlakem, tudíž i ve své lidské podobě byl nebezpečnější, než tenhle slintoš. Pokusil se od něj tiše odtáhnout, ale jaksi pozapomněl na řetězy, ke kterým byl stále přikurtován, a které se okamžitě rozřinčely, když s nimi pohnul. „Sakra!" zaklel a veškerou pozornost upřel na psa, který se lehce zavrtěl a otevřel jedno oko, když však viděl, že jej Severus pozoruje, otevřel i druhé a hlasitě zívnul.

Severus měl chuť protočit očima, ale v zájmu zachování tváře nehnul ani brvou.

Pes se zvedl ze země a bez pardonu se celý oklepal.

Severus se od něj s rozčíleným mlasknutím odtáhl a poněkud rozlámaně se posadil. Pes ho celou dobu nespustil z dohledu, a když to vypadalo, že mu Severus nevěnuje pozornost, přátelsky do něj strčil čumákem. „Ty máš jediné štěstí, že mi je taková zima, že neudržím v prstech hůlku," pronesl Severus temně a zpražil veselé zvíře pohledem. Odměnou mu bylo nečekané olíznutí brady. „No fuj! Pottere," otřel si znechuceně psí sliny a postupně se dal do zjišťování škod na svém těle. Jaké bylo jeho překvapení, když na kůži našel jen zanedbatelné ranky. Žádné ošklivé kousance nebo rozedraná kůže po drápech. Kdyby nevěděl, že si prošel úplňkem, myslel by si, že se jen jako náměsíčný prošel po lese. Na tváři se mu objevil spokojený úsměv. Cítil se po dlouhé době dobře, přesto se zdráhal Potterovi upřímně poděkovat. Byl z toho v rozpacích, které se mu naštěstí dařilo zdárně skrývat.

„Snažil jsem se tě ze všech sil zabavit," přerušil jeho myšlenky Potter pobaveně.

„Jak?" vydechl Severus udiveně a s nadzvednutým obočím odtrhl zrak od téměř nepoškozených paží a zadíval se směrem k Nebelvírovi, jenž stál nad ním již v lidské podobě.

„No, řekněme, že tvá vlkodlačí část má ráda tulení," zazubil se Harry zeširoka, zatímco Severus kroutil nevěřícně hlavou.

„Tomu nevěřím!" protestoval zatvrzele, „kam jsem to dopracoval? Za chvíli ze mě bude pudl!" vyprskl, avšak chyběla tomu typická snapeovská jízlivost.

„Jak se z tebe stal Umrlec?" změnil Harry nečekaně téma a sedl si na zem vedle Severuse, kterého ta otázka zastihla nepřipraveného.

„To není důležité, Pottere!" vyštěkl útočně a veškerá vřelost se z jeho postoje vytratila. „Měl bys odejít," posílal ho zase, stejně jako večer, pryč, ale i nyní se to minulo účinkem.

„Severusi, já ti nechci ublížit, jen jsem zvědavý," naklonil se k vyššímu chlapci a znepokojeně zjistil, že je jeho kůže úplně studená. Posunul se proto ještě o něco blíž, ve snaze jej zahřát. Kdyby to záleželo čistě na něm, tak by Severuse okamžitě objal. Instinkt mu však napovídal, že by v tom nebyl příliš úspěšný. Už teď se polonahý mladík nepříjemně ošil. Harry se však nemínil vzdát.

Horko Nebelvírova těla tím Severusovým nezadržitelně otřáslo. „Zvědavost tě může zabít, Pottere," drkotal hlasitě zubama a přes všechna přesvěcení svého těla se od Nebelvíra odsunul. Tělo totiž pomaličku začínalo pociťovat i jiné vjemy, než jen zimu, takže bylo lepší udržet si odstup. Nesnášel tyhle stavy po přeměně!

„Nejsi první, kdo mi tohle říká," zachechtal se Potter, „a nemusíš se mi svěřovat, pokud nechceš," pokrčil rameny a rozpačitě si prohrábl rukou vlasy.

„Běž už, jinak tě tu nachytá McGonagallová," odháněl ho dál marně Severus a mračil se u toho jako sto čertů. Vypadal, jako kdyby mu Potterova přítomnost byla nanejvýš nepříjemná, pravda však byla někde trochu jinde. Severus se pouze svým přístupem snažil zabránit další katastrofě.

Harry však udělal znovu pravý opak toho, co mu bylo řečeno. „Chci tu zůstat s tebou."

„Pottere!" zavrčel Severus výhružně a o něco víc stiskl nohy k sobě.

„O McGonagallovou se nemusíš starat," vydechl Harry horký dech přímo na Severusovo ucho, „raději mě nech tě zahřát."

Chlad pozvolna ustupoval, aby byl nahrazen spalující touhou, kterou se Severus marně snažil ukočírovat. Přesto, když se mu Nebelvír vyhoupl na klín, se to pokusil celé ještě zastavit. „Pottere, jestli máš poručníka vlkodlaka, tak asi víš, co se se mnou v tuto chvíli děje, tak se ke mně přestaň tisknout a..."

Další slova se ztratila v hrdelním zasténání. Severus zvrátil bezmocně hlavu dozadu, zatímco se ho Potter beze studu dotýkal.

„Severusi," zašeptal Harry mladíkovo jméno toužebně a políbil vlkodlaka na krk. Nenápadně jej přitom zbavil řetězů.

To Severusovi stačilo k tomu, aby se zcela přestal ovládat. Z následujících chvil si pamatoval jen velmi málo. Celé jeho bytí se smrsklo na horké tělo Harryho Pottera.

***

„Snape, netušíš, kde jsou moje brýle?" Harry se poněkud chvatně oblékal do školního hábitu a zároveň se snažil najít svým mizerným zrakem chybějící brýle.

„Tady." Do ruky mu byly vtisknuty brýle. „Díky," odechl si a nasadil si je. Konečně měl opět ostrý zrak a mohl se pokochat pohledem na nahého Snapea, jenž odstraňoval hůlkou všechny možné důkazy. Harrymu při pohledu na něj vyschlo v ústech a jisté partie se zase hlásily o slovo. Zadek ho bolel jako čert, přesto by si to parádní číslo tady a teď klidně zopakoval. Měl však pravidlo, a to nespat s nikým dvakrát. Zjistil totiž, že jakmile danou osobu jednou získá a okusí, podruhé ho již nudí, a bylo mu jedno, zda ho prosí nebo mu vyhrožuje. Pro Harryho ta osoba ztratila jiskru. Proč se to ale nestalo u Snapea? Je to snad tím, že Snape o něj nejevil zájem? Neprosil, neloudil o další schůzku, prostě popadl hůlku a jal se odstranit všechny důkazy. Pro Harryho se tím stal o to víc žádoucí.

„Běž už, Pottere, jinak tě tu načape profesorka," promluvil Severus hlubokým hlasem, který zněl lehce nakřáple.

„To myslím nebude třeba," ozval se ode dveří chladný hlas. Oba se jako na povel otočili a dech se jim zadrhl v hrdle.

///

„Pitomci," zakroutila hlavou znechuceně Atropos.

„Výjimečně s tebou musím souhlasit," přikývla Lachesis a povzdechla si. „Zbytečně si to zkomplikovali."

„Milé dámy, dostala jsem skvělý nápad," usmála se spokojeně Klóthó a dál v jemných prstech předla niť.

Tak kdo myslíte, že stojí mezi dveřmi? Podělte se se svými možnými teoriemi. 

Všem jinak přeji hezký zbytek týdne :)