Příze osudu

54. Pokřivený obraz

„Jsi připraven stát se pánem Zla?" ušklíbl se Voldemort. Bohužel s tváří, kterou nyní měl, to nemělo takový efekt.

Lucius se napřímil a blýskl po něm červenými zorničkami. „Nezklamu vás, můj pane!"

Voldemort nemohl být spokojenější. Všechny plány se mu prozatím dařily. Jestli to nadále tak zůstane, mohl by do dvou let vyhrát celou válku.

Z myšlenek ho náhle vytrhnul šramot za dveřmi, které se dalším mrknutím oka rozletěly na kusy. Voldemort instinktivně vyčaroval před sebou ochranný štít. Když několik kusů dřeva letělo jeho směrem. V první chvíli si myslel, že dorazila kavalerie z Fénixova řádu, aby se přece jen pokusila zachránit ubohého Severuse Snapea, přestože jim to vymlouval. Když se, ale zadíval ke dveřím, kde stále vířil prach z předešlého výbuchu. Nestačil se divit. Ve dveřích nestál totiž nikdo jiný, než Harry Potter.

Přišel čas sehrát pořádné divadýlko.

***

Harry, jenž rozrazil kouzlem vchod, si v jednu chvíli myslel, že ho zasáhla halucinační kletba, poněvadž v sálu byl nejenom Voldemort, ale i Albus Brumbál.

„Harry, chlapče," zahalekal ředitel s obrovským úsměvem. Nebelvír strnule zamrkal, ve snaze zahnat, ten pokřivený obraz, který se odehrával přímo před jeho očima. Šíleně šklebící se Brumbál s Voldemortem, po boku, jenž ho probodával pohledem. Harry už jen čekal, kdy ho pozvou na čaj, aby se oficiálně mohl prohlásit za blázna, jelikož tohle se v realitě dít nemohlo!

„Nemusel jsi chodit, chlapče," kráčel k němu ředitel roztaženými rukama. „Právě jsme s pánem Zla dohodli na propuštění Severuse."

Harry se štípnul do stehna. Bolelo to. Přesto, však odmítal uvěřit, že je to, co se tady odehrávalo, bylo skutečný. Odkdy Brumbál mluvil o Voldemortovi, jako o pánovi Zla?! Šok na něj musel mít stále nějaký účinek, protože mu souvislosti docházely pomalu. Ředitel byl skoro u něj, když mu to všechno docvaklo. „To ne," vydechl a se srdcem, až v krku namířil hůlkou na Brumbálovou hruď. „Ty nejsi ředitel!" vykřikl a seslal poutající kouzlo, které však bylo hned v zárodku zničeno.

„Harry, o čem to mluvíš? Samozřejmě že jsem to já," mluvil k němu uklidňujícím, až hypnotizujícím hlasem.

Ne, nejsi," zakroutil Harry hlavou a v duchu se modlil, aby se sudičky ukázaly co nejdřív. Protože se tu odehrávalo něco, co by mohlo zničit celý kouzelnický svět.

Následně se celý Brumbálův postoj změnil a Harryho poslední jiskřička naděje, že je tohle všechno jen špatně pochopený vtip, zmizela v nenávratnu.

„Vidím, že tě nepřesvědčím," klesnul rukama a přestal se usmívat. V jeho rysech a očích se objevil chlad, který Harrymu byl povědomí, avšak k této tváři se nehodil.

„A máš pravdu, nejsem Albus Brumbál."

Harryho srdce se v hrudním koši bolestivě zastavilo. V další chvíli se však roztlouklo dvakrát rychleji. Bilo tak rychle a hlasitě, že muselo být slyšet po celém sále. „Kdo teda jsi?" zeptal se slabým hlasem, přestože odpověď už dávno tušil.

„Lord Voldemort."

Harry měl najednou problém se volně nadechnout. Realita na něj uhodila tvrdě a nemilosrdně. Zachvátil ho chlad, který mu nekontrolovatelně roztřásl kolena. „Jak?" zachrčel a napjal se. Připraven k nevyhnutelnému boji.

„To je jednoduchý Pottere," zašklebil se Voldemort.

Harry musel přitom potlačit zachvění, jelikož ve tváři, kterou od malička znal, bylo všechno špatně.