Příze osudu

39. Žalářník

„Bene, vedu ti hosta!" hulákal Bystrozor na celé kolo a rozrazil dveře z nerezové oceli, které hlasitě práskly o kamennou zeď. Poté strčil do Severuse, jenž vklopýtal dovnitř. Podlaha byla špinavá a kluzká. Ve vzduchu byla cítit hniloba a cosi ostře štiplavého. Severus zhnuseně nakrčil nos a rozhlédl se okolo sebe. Museli být v podzemí, jelikož nikde se nenacházela okna. Jediné světlo pocházelo z loučí, které se vznášely podél plesnivých stěn. Skutečně ho vzaly do prvotřídního hotelu. Pomyslel si, ponuře, avšak jeho výraz od okamžiku kdy ve vstupní hale Bradavic předal hůlku, zůstal neměnný. A to i přes urážky, které si postarší Bystrozor neodpustil.

„Neřvi mi tady, sakriš. Kolikrát ti to mám ještě opakovat!" durdil se muž, jenž si spěšně oklepával drobky ze svého kulatého břicha.

„Zase se cpeš," pochechtával se Bystrozor. „Ty jednou z těch svých kremrolí praskneš," dodal škodolibě a zastavil se s vězněm u stolu, který už měl lepší časy za sebou. Přesto se však prohýbal v chaosu pergamenů, které byly všude dokonce i na zemi.

Severusovi se tohle místo ze srdce hnusilo, jenže nemohl to dát nijak najevo, poněvadž tu byla reálná možnost, by ho na místě popravily. Stačil jediný špatný pohled a jeho hlava by se mu kutálela pod nohama. Navíc zůstal jen s tím Bystrozorem, s kterým si do oka právě nepadl. Mladší se po příchodu na Ministerstvo někam zdekoval.

„No, no, no, nech mi moje kremrole, jsou mimochodem od mámy," ušklíbl se muž a utřel si hřbetem ruky ústa. „Radši mi řekni, co jsi mi to dneska přitáhl za výkvět," ztěžka vstal a kolébavou chůzí obešel stůl.

Severusovi až teprve teď došlo, že se jedná o křížence. Muž byl příliš malý na člověka. Sahal mu sotva k hrudi.

„Jednoho mladýho vlkodlaka," praštil Bystrozor Severuse silně do zad a strčil ho před sebe.

Muž se zatahal za ucho. „To je tenhle měsíc už potřetí, René."

Bystrozor se pyšně napřímil. „Já vím, jsem v tom prostě dobrej."

Mužík jen cosi zabručel a zhnuseně si Severuse prohlédl. „Nemůžeme ho dát ale do výhně."

Severus sebou trhnul a žilami se mu začínal šířit postupný strach. Tak je to přece pravda. Kdysi dávno o ní slyšel. Nevěřil, však že to skutečnost. Něco tak hrůzostrašného, přece nemohlo existovat za zdmi Ministerstva.

Bystrozor se rozchechtal a skoro až přátelsky ho poplácal po ramenech. „Tady chlupáč zřejmě ví, o co se jedná."

„To je možný," pokrčil mužík rameny. „Dneska ji, ale nevidí."

Severus zavřel úlevou oči. Ne, dnes, ještě nezemře. Znovu oči otevřel a skoro až vděčností se podíval na mužíka.

„Proč ne?" zabručel otráveně Bystrozor. „Skoro vždycky to tak děláme, a nikdo na to zatím nepřišel. Jeden vlkodlak tam a jeden vlkodlak sem. Nikdo se po něm přece shánět nebude!"

„To samý si říkal i minule a den na to ho tu sháněl nějakej Kingsley. Takže konec! Já se kvůli tobě nenechám zavřít!"

Bystrozor si odfrkl, ale jinak se k tomu nevyjadřoval.

Mužík vypadal spokojeně a tak se obrátil na Severuse. „Jak se jmenuješ všiváku!" uhodil na něj.

„Severus Snape," odpověděl a probodl toho tvora pohledem. Nesnášel tyhle malý tvory, kdyby jen byla příležitost, chytnul by ho za flígr a zatočil s ním.

Mužík se netušíc, co se Severusovi honí hlavou, se k němu obrátil zády a zběsile začal listovat v nějakých náhodných papírek, polohlasně si přitom mumlal pod vousy mladíkovo jméno.

„Tak tohohle, bychom se nakrásně nemohli zbavit, ani kdybychom chtěli," oznámil, zatímco si zamračeně četl papíry.

„Proč ne?" ozval se Bystrozor zvědavě a přešlápl z nohy na nohu.

„Protože patří do smečky, ve které je i vysoce postavený Sirius Black."

Severuse toto informace zastihla nepřipraveného. Black, že je evidoval jako smečku? Proč by to dělal? A jak to, že mu to nikdo neřekl? Ze zmatených úvah ho vytrhlo prudké zacloumání paží.

„Teď to dává smysl," zahučel Bystrozor, „měl jsi vidět, jak ho," kývl na Severuse, „bránil ten Potterových kluk."

„Jako ty myslíš, Harryho Pottera?!" Mužíkova malá očka se najednou rozzářila.

„Koho asi jinýho!" vyštěkl Bystrozor. „Řeknu ti, Bene, jestli se bude obklopovat, takovouhle spodinou válku nevyhraje!"

„Jen nech bejt! Harry Potter válku vyhraje a všechny nás zachrání," vyjel mužík, na Bystrozora jak bubák ze skříně.

Bystrozora to však nechalo zcela netečného. Zřejmě tuto písničku neslyšel poprvé. „Jasně, a teď mi řekni, kam ho mám dát, už mě z toho stání bolí nohy. Měl by sis sem dát židle."

Mužík se podíval do papírů. „Kladl odpor při zatíkání?" vyptával se důležitě.

„Ne!" zaskřípal zuby Bystrozor.

„Tak ho dej do cely tři sta tři," odmávnul je a dál si jich nevšímal.

***

„Pomůžete mu, že jo?" Harry Potter seděl na jednom ze dvou křesel před ředitelským stolem a upřeně zíral na ředitele školy, jenž si poklidně popíjel svůj čaj.

„Je mi líto, drahý chlapče, ale to nebude možné. Pan Snape byl obviněn z vraždy," odložil šálek s cinknutím na podšálek a opřel se do křesla.

„On to, ale neudělal a vy to vyjte!" rozkřikl se Nebelvír.

„Možná?" pronesl zamyšleně stařec a spojil konečky prstů do stříšky. „Na tu noc, tam nebyl jediný svědek, a když si pro něj ráno Poppy přišla měl všude po těle stopy krve, co když to byla krev té nevinné dívky."

Potter zalapal po dechu a zakroutil nesouhlasně hlavou.

„Ne, byl na pozemcích Bradavic a odsud se nedá přemístit."

Ach, chlapče," usmál se na Nebelvíra blahosklonně, „všechno jde v dnešní době obejít a pan Snape už mnohokrát dokázal, že dokáže obejít pravidla."

Potter se viditelně napřímil a na čele se mu objevila nepatrná vráska. „O čem to tu mluvíte?"

///

„Co hledáš, Atropos?" vyptávala se opatrně Lachesis.

„Brumbálovu přízi," odpověděla stručně sudička a dál se ladně proplétala mezi kolovraty.

„Snad nechceš?" vydechla Klóthó a dala si ruku před ústa.

„A když ano?"

Přečíst!!!

Asi se teď divíte ale věřte má to svůj důvod. Odchází mi technika, takže zítra vezeme PC do opravy a nevím popravdě, kdy ho dostanu zpět, ale pokusím se rozchodit starouška a něco na něm napsat. 

Tak doufejme, že se příští úterý zase uvidíme. Mějte se hezky :)