Příze osudu

3. Quasimodo

Severus si postupně zvykal na život v Bradavicích.
Prvních pár dnů bylo krušných, ale rychle zjistil, že zde profesoři na studenty nekladou zas tak vysoké nároky a už vůbec se nezdraví za pomoci úklony. Stačil pouhý zdvořilý pozdrav, nic víc, a pokud jste vysloveně nedělali něco, čím byste porušovali školní řád, byli jste pro profesora takřka neviditelní. Na jednu stranu se to Severusovi líbilo, ale někdy bylo té volnosti až příliš. Obzvlášť některým studentům by kruvalská disciplína prospěla.
Například takový Potter. Během vyučovacích hodin choval slušně, to samé se však nedalo říct o společenské místnosti, kde terorizoval své spolužáky a myslel si, jaká to není legrace. Platilo to zejména o jeho partnerech, které měnil snad víc jak vlastní ponožky. Tím to však neskončilo, poté co ho přestali bavit, se s nimi rozešel, a to hezky pěkně veřejně, ať každý vidí slzy. Severus byl svědkem toho nechutného divadýlka hned několikrát a vždy se mu obracel žaludek z Potterova spokojeného úšklebku, když ho ti nebožáci prosili, ať to s nimi ještě zkusí. Pro Severuse se tak stal člověkem, pro kterého neměl nic jiného než pohrdání.

„Zase máš ten výraz," vyrušil jej z myšlenek Nevilleův veselý hlas.

„Jaký?" nadzvedl Severus tázavě obočí a srovnal si popruh tašky na rameni.

„Že bys někomu dal nejraději pár výchovných," mrkl Nebelvír po Severusovi a srovnal s ním krok. „Dokonce bych mohl uhádnout i komu."

Snape jen něco zabručel a dál si to mířil rázným krokem na hodinu lektvarů.

„Nerozčiluj se tolik, nestojí ti to za to," poplácal Neville chlácholivě kamaráda po zádech. „Harry není ve své podstatě zlý, jen..." Longbottomovi došla slova, poněvadž si uvědomil, že by další obhajoba byla akorát mrhání časem. Severus si již na Harryho svůj názor udělal a jen tak něco ho nezvyklá, možná jen sám Harry, ale i tak by to měl sakra těžké. „Budeš dnes ve společenské místnosti, nebo v laboratoři?" změnil Neville raději téma.

„Asi v laboratoři, proč?" zeptal se Severus a pátravě se na mladíka vedle sebe zadíval. Nemohlo mu proto uniknout lehké zklamání, které se na kamarádově tváři objevilo.

„Já jen, že od té doby, co ti profesor Křiklan udělil to povolení, jsi tam skoro pořád. Uvítal bych někdy tvou společnost," zamumlal Neville s pohledem upřeným do země.

V Severusově hrudi rozkvetl příjemný pocit, byl rád, že někdo stojí o jeho společnost. „Dnes bych mohl klidně laboratoř vynechat a mohli bychom zajít do skleníku, co říkáš? Nebo si zahrát Řachavého Petra," navrhoval aktivity, o kterých věděl, že Nevillovi udělají radost.

„Petr se ve dvou hrát nedá, ale ten skleník beru!" souhlasil Nebelvír spokojeně.

Snape byl rád, že si Neville vybral právě tuto variantu. Umožní mu tak vzít si beze strachu ze skleníku pár potřebných přísad, které mu postupně docházely. Věděl, že nejedná vůči Nevillovi fér, ale neměl na vybranou, Longbottom byl příliš čestný, aby to přešel. Severus se proto řídil heslem, co oči nevidí, to srdce nebolí.

Spěšně sešli schody vedoucí do sklepení a zabočili do chodby, kde se nacházela učebna lektvarů. Několik studentů již před učebnou čekalo. Profesor Křiklan se očividně zase opozdil. Tento měsíc už potřetí!

Severus se otráveně opřel o zeď a čekal. Neville na rozdíl od něj vypadal, že má radost z profesorova zdržení. Nesnášel lektvary, podle něj byly příliš složité a nestabilní, člověk se při nich bál pomalu nadechnout, aby mu nevybuchly do obličeje. Severus nechápal jeho postoj, pro něj byly lektvary celý jeho život. Bylo to něco, v čem víc než vynikal.

Uběhlo sotva pár minut, když se Draco Malfoy rozhodl opět provokovat. S nabubřelým výrazem si to zamířil k nebelvírské trojici. Severus, jenž stál o kus dál, měl chuť si zoufale povzdechnout nad tou tupostí. Po kolikáté to tu již bylo?

„Pottere!" oslovil Draco kousavě Nebelvíra.

Harry, jenž nějakou dobu nenápadně sledoval Severuse Snapea, se na Draca zamračeně otočil.

„Netušil jsem, že jsi teď na Quasimoda," zašklebil se a trhl hlavou směrem k Severusovi.

„Neříkej mu tak!" okřikla jej Hermiona rozčíleně.

„A proč ne? Vždyť se na něj podívej," posmíval se dál Malfoy společně se Zmizely, kteří na Severuse beze studu ukazovali a se smíchem opakovali Quasimodo.

„Hlupáku," ozval se Severus, jeho hluboký hlas částečně umlčel některé posměváčky. Pomalými kroky se vydal k blonďákovi. „Řekni mi, Draco, urážíš tady Pottera, nebo mě?" zeptal se s hlavou lehce nakloněnou na stranu. „Musí ti být přece jasné, že není můj typ, ale za to tvůj ano, že?"

„Drž klapačku, Snape!" vykřikl Draco a rudý ve tváři se pokoušel nešikovně tasit hůlku.

Severus byl však rychlejší a v nestřežené chvíli k němu přiskočil a stlačil mu paži silou dolů. „Ani to nezkoušej, Malfoyi, víš, čeho jsem schopný," držel mu ruku v surovém sevření, šeptaje mu slova přímo do ucha.

„Jsi netvor," hlesl Zmijozel, a lapaje po dechu, snažil se osvobodit z bolestivého stisku.

„Tak na to nezapomínej," varoval jej Severus a pustil ho.

Draco od něj okamžitě odskočil a roztřeseně začal couvat. Bledý ve tváři se v dalším okamžiku otočil na podpatku a utíkal neznámo kam, nevnímaje výkřiky svých spolužáků.

Severus poté hrdě čelil vražedným pohledům ze strany Zmijozelů a tázavým ze strany Nebelvírů. Bez jediného slova si stoupl zpět ke zdi, sundal si tašku z ramene a opřel si ji o nohy.

„Hezky jsi mu to nandal." Potter se nečekaně opřel vedle něj a vzhlédl k němu s takřka pyšným pohledem.

„Musím říct, že mě docela zajímá, jakou vy dva máte společnou minulost. Řekneš mi to?"

Severusova jediná reakce byla nadzvednuté obočí.

Potter se tím však nenechal rozhodit. „Nevadí, všechno časem vypluje napovrch," pokrčil rameny a zářivě se na mladíka usmál. „Stejně jako tvůj chlupatý problém," dodal a nechal tam zkoprnělého Severuse stát a šel si stoupnout před učebnu, jelikož profesor Křiklan se uráčil s funěním dostavit.

Severus třeštil oči do protější zdi. Svět s ním v jednu chvíli ošklivě zatočil a následně ho polil studený pot, ale tohle všechno skoro nevnímal. Jediné, co jej skutečně zajímalo, bylo, jak to sakra ví!?

„Stalo se něco?" probral jej z transu Nevilleův starostlivý hlas. Severus zakroutil hlavou a sebral tašku. „Nic se nestalo," odsekl a s ledovými dlaněmi zaplul do učebny lektvarů. Musí s Potterem mluvit, a to co nejdřív!

///

„Je tohle nutné?" ozvala se Klóthó smutně.

„Ano, je!" Atropos byla nekompromisní.

Tentokrát ani Lachesis neprotestovala, protože věděla, že to tak zkrátka musí být, i když se jí to ze srdce příčilo.

Zatím se nám klubou jen samé otázky, ale i ty se časem dočkají svého rozuzlení nebojte se.

Všem přeji hezký zbytek týdne :)