Příze osudu

33. Tajemství ve vyprávění

Severus seděl v křesle a okolo něj vládla temnota. Jediné světlo, které jí odolávalo, byly plameny v krbu, jejichž teplo ale Severus sotva cítil, ačkoliv plály plnou silou. Seděl tu takto již nějakou dobu a slepě zíral do prázdna. Byl zcela otupělý, neschopný cokoli cítit. Nikdo ho v tomto podivném stavu nemohl vyrušit, neboť všichni ostatní nebelvírští studenti odjeli domů. On zůstal sám za chladnými zdmi a plně si to zasloužil, poněvadž zabil svou jedinou rodinu. Samota s vinou ho postupně stahovaly ke dnu a on neměl sílu s tím bojovat.

Včerejší večer se pro něj stal v jistém smyslu očistcem. Ztratil nad sebou kontrolu. Důkazem byly popáleniny od stříbrných řetězů, které měl na těle ještě teď. Byl nucen bojovat do posledního kousku bytí, aby se vrátil ke zdravému rozumu, a stálo ho to všechny síly. Madam Pomfreyová si ho dokonce chtěla nechat v nemocničním křídle. Povedlo se mu však ženu přesvědčit, že to není nutné a že bude stačit, když si odpočine v nebelvírské věži.

Problém byl, že poněkud přecenil své síly. Proto složil vyčerpané tělo ve společenské místnosti a dál se odmítal hnout. Alespoň že měl kolem sebe ticho, které bylo balzámem na jeho bolavou hlavu. Bohužel klid neměl dlouhého trvání.

Plameny v jednu chvíli prudce zezelenaly. Severus sotva stačil sáhnout po hůlce, když z plamenů vyklopýtala osoba s vrabčím hnízdem na hlavě. Severus vypustil nepatrný povzdech a uvolnil se. Nestačil však ani otevřít ústa, když mu narušitel přistál v klíně. Bolestivě zaúpěl, ale ten tupohlav si toho snad ani nevšiml, protože se mu na klíně radostně vrtěl.

„Severusi!" křičel mu Nebelvír vzrušeně přímo do tváře a způsoboval tak, že bolest hlavy se stávala nesnesitelnou.

„Fungovalo to, ono to fungovalo!" vyřvával dál jako smyslů zbavený.

Severusovi zprvu nedocházelo, co tím přesně myslí, když mu unavená mysl nabídla možnou variantu. V ten moment ho zaplavila radost, následně to však všechno spláchla hořkost z vlastního selhání.

„Neměl bys tu být, Pottere," procedil skrz zuby.

„Ale no tak, ty..." zarazil se náhle ve své tirádě Nebelvír a pozorně si Severuse prohlédl. Poté rychlostí kulového blesku slezl z jeho klína a klekl si před něj.

Severus neměl nic proti, protože částečně zmizela pulzující bolest v končetinách.

„Co se stalo?!" vyptával se Potter naléhavě.

Severus od něj musel odvrátit tvář, poněvadž nesnesl pohled těch zelených očí, ukrytých za skleněnými sklíčky.

„Mluv se mnou, Severusi, prosím!" dožadoval se zoufale a jemně ho chytil za ruce.

Severuse překvapilo, jak jsou Potterovy dlaně hřejivé. Proto se také hned nevytrhl. Bylo příjemné potom všem cítit lidské teplo.

„Vzal sis lektvar?" ozval se do ticha mladíkův nejistý hlas.

Severus se zachvěl, když mu Potterův palec jemně přejel po hřbetu ruky. „Ne, bylo by to zcela zbytečné."
Tak, konečně to bylo venku. Úleva však takřka žádná. Zůstal jen těžký pocit v žaludku a jakýsi pocit méněcennosti. „Jsem, ale rád, že to Lupinovi pomohlo." Odkdy slova chutnala tak hořce? „Bude muset ještě podstoupit nějaké testy, abychom zjistili, jestli ho to nějak neovlivnilo. Pokud vše dopadne dobře, podniknu potřebné kroky a vyjdu s lektvarem na veřejnost." Slova se z něj linula příliš rychle, nedokázal se zastavit, Potter mu však při dalším nádechu skočil do řeči.

„Proč to nefungovalo, Severusi?" Potter zněl, jako kdyby se měl každou chvíli rozplakat.

„Alergie."

Víc nebylo třeba Potterovi říkat, aby pochopil. Cítil, jak se mladíkovo tělo roztřáslo. Tušil, že kdyby k němu teď obrátil tvář, viděl by v jeho v očích slzy.

„Omlouvám se," rozvzlykal se do ticha.

„Není třeba, svého úspěchu jsem dosáhl. Lektvar bude ve vlkodlačím světě průlomovým, a kdo ví, třeba dostanu i Merlinův řád," tvrdě polknul. „Pomůže to mnoha vlkodlakům. Usnadní jim to život a při troše štěstí to změní i průběh války."

„Kašlu na válku!" vykřikl ohnivě Potter, „lektvar měl pomoct hlavně tobě!" vecpal se mu mezi kolena a rukama ho objal kolem stehen. „Není to fér!" zakvílel a položil mu hlavu do klína.

Severus zůstal v šoku, pak však hodil všechny pochybnosti za hlavu a dovolil si alespoň v tomto nestřeženém okamžiku nic neřešit a nesnažit se skrývat slabost a zranitelnost. Opatrně zabořil prsty do Potterovy nepoddajné kštice a s lehkostí se začal probírat černými prameny. „Pottere, lektvar sám o sobě není špatný. Pomohl Lupinovi s kontrolou."

Nebelvír už se nadechoval k protestům.

„Moje prokletí je jiné," pokračoval spěšně Severus, „nebyl jsem pokousán."

„Přiznávám se, že jsem si něco našel v knihovně, ale moc jsem tomu nerozuměl a Hermiony jsem se opravdu ptát nechtěl," zabručel Potter.

„To mě nepřekvapuje," ušklíbl se Severus, avšak v tónu chyběla jízlivost.

„Umrlců je velice málo, jelikož jejich postižení není způsobeno kousnutím, jako je tomu u klasických vlkodlaků, ale vstanou z hrobu, poté co jim po něm přejde černá kočka."

Potter zalapal po dechu a zvedl hlavu, Severusovy prsty mu při tom pohybu vyklouzly z vlasů. „To se v knize nepsalo!"

„Knihy mají většinou o našem druhu hodně nepřesné informace. Například jedna říká, že jsme za úplňku silnější, než jiní vlkodlaci, ale kvůli nedostatku kožešiny jsme zranitelnější vůči zubům a drápům. Není to pravda." Severus takřka mohl cítit následující otázku ve vzduchu. Srdce mu bušilo prudce do žeber, přesto se navenek pokoušel zůstat klidný.

Potter mu to usnadnil tím, že si znovu položil hlavu do jeho klína. „Kdo tě zabil, Severusi?"

Otázka byla položena tak tiše, že ji málem přeslechl. Váhat ale nemělo smysl, v tomto okamžiku byl Severus odhalen až na kost. „Moje matka."

***

Temnou místností, kde stál osamocený trůn, se nesl smích. „Moje milá Nagini," oslovil svého mazlíčka, který právě pojídal svou večeři, „už jsem ti řekl, jak moc miluji černou magii?" usmál se a zavřel knihu, prsty přejel po jejím hrubém povrchu. „Štěstěna nám ukázala svou tvář."

///

„To, že nějaký člověk opravil zrcadlo, vám nedává důvod obrátit všechno vzhůru nohama!"

Sudičky se pod silou hlasu zachvěly.

„Máte ale štěstí, že jsem si toho všimnul v čas a začal jsem to řešit."

Blahosklonnost v hlasu sudičky vůbec neuklidnila. Právě naopak. Obrátily se jedna na druhou v tiché obavě o lidské osudy dvou mladých mužů. 

Tak kdo z vás tohle čekal? Zabit vlastní matkou! Doufám, že jste šok vydýchali a zanecháte tu zde své dojmy a pojmy s kapitoly :)

Všem vám moc děkuju za podporu jste úžasní!