Příze osudu

41. Polámaná loutka

Severus se octnul v pekle! Podcenil je, jak nejvíc mohl. Bystrozoři byli sice mladí, ale skladbami černé magie to uměli bravurně. Podařilo se mu vyhnout letícímu kouzlu pouze dvakrát, než ho jeden z nich vyřídil kosti lámající kletbou. Obě nohy ho pak nebyly schopné dál nést, a on se stal bezmocným. To víc podnítilo jejich zuřivost, sesílali jednu kletbu za druhou s úctyhodné vzdálenosti, zbabělci. Pot se z něj řinul, když se marně snažil uniknout bolesti. Tělo měl v jednom ohni, a jak útok pokračoval, už ani nevěděl, kde ho to bolí. Křičel, jako šílený, chycený v agonii. V jednu hrůzostrašnou chvíli se začal dusit vlastní krví a zrak se se mu mlžil, tak že je přestával vidět. Přesto ani jednu neprosil o milost. Na to jediné byl hrdý. Byl v takovém zuboženém stavu, že si ani neuvědomil, že kletby náhle ustaly a do cely vstoupil někdo čtvrtý, který odzbrojil mladé Bystrozory a vyvedl je ven. Severus však i nadále zůstal ležet na špinavé podlaze, ve zbytku psího žrádla, zakrvácený od hlavy až k patě. Pohnout se pro něj nepřicházelo v úvahu, nejradši by tu ležel, dokud by nevypustil duši. Každý sípavý nádech mu projel tělem, jako nůž. V ústech cítil krev a jedno oko nemohl pořádně otevřít. Zbytek těla se stal necitlivým. Zima se mu pomalu plížila do kostí, jen jeho tvrdohlavost ho držela při vědomí. Bylo mu však jasné, že pokud se něco rychle nestane, nedožije se dalšího rána. Severusova zamlžená mysl si uvědomovala další zvuk, který ho donutil se přikrčit v očekávání další kletby. Zároveň zkusil pohnout hlavou, aby viděl případné nebezpečí. Jediné, co však viděl, byly rozmazané šmouhy. S pudu sebezáchovy se pokoušel pohnout do rohu, jenže jeho zlámané nohy se zdály být jako z cementu, takže jedné čeho dosáhl, byla větší bolest, kterou byl nucen hlubokými nádechy, které mu také nedělaly právě nejlíp, rozdýchat.

Hlasité zalapání po dechu, které rozhodně nepařilo jemu, následované vzlykotem ho přimrazilo na místě.

„Severusi!"

Ten hlas, Merline! To není možné, co by v téhle díře dělal! Severus se v marné snaze zapřel o paže, jenže jeho pravá ruka neunesla jeho váhu, takže se s bolestivým ulpěním svalil zpět na zem. „Harry," zachrčel a rukama tápal okolo sebe. Ozvaly se spěšné kroky, které mu v ozvěnách zaznívaly v hlavě, a trýznily tak jeho bolavou mysl. Prsty náhle narazily na kus látky, obtočily se kolem ní jako hladový hadi a odmítaly pustit. Není to halucinace! Opravdu je tady! Známá vůně, která mu zaplnila útroby, toho byla důkazem! Hlava se mu z toho všeho bláznivě zatočila, až viděl černé skvrny. „Harry," opakoval, jako modlitbu a více do sebe nasál tu opojnou vůni. Kdyby nyní zemřel, zemřel by šťastný.

„kdo ti to udělal?!" v hlase byl jasně slyšet pláč. Severus to však takřka nevnímal, poněvadž horké dlaně, které jej hladily po tváři, rozptylovaly jeho pozornost.

„Prosím, mluv semnou!" Horká slza se svezla na Severusovu tvář a právě ona slza ho dokázala dostat z toho mlžného oparu. Najednou, jako kdyby se jeho mysl vyjasnila a on byl opět schopný vnímat skutečnost. V ústech cítil rez, když otvíral ústa ve snaze něco říct. „Neměl bys tu být, pokud nejsi halucinace." Každé slovo bylo pro něj očistcem, ale za ten zlomený smích to stálo.

„Nejsem halucinace, ale nikam nepůjdu, dokud nebudeš v pohodě."

„Jsem v pořádku," vyhrkl Severus, hrudí mu přitom projel oheň, jenž spálil všechno v okolí žaludku.

„Tomu budu věřit, až to uvidím."

Severus několikrát za sebou tvrdě polknul. Potřeboval toho ještě hodně říct, ale cítil, jak jeho vědomí odplovává ve vlnách do neznáma odkud už není návratu. Náhle ho obklopilo teplo a na čele, jej zašimraly rty, které horečně šeptaly: „Lhal, ten prokletý dědek lhal! Díky Merline! Severus nerozuměl významu slov, jediné co poznal, byla úleva, která se z toho hlasu vytryskla, jako horký gejzír. Teplo a vůně se zčistajasna ztratily a Severuse znovu obklopil chlad. V panice začal křičet a zoufale máchat kolem sebe rukama. Zrak mu však nadále zůstal rozmazaný, takže byl zcela odevzdán osudu. „Ne, neodcházej!" prosil zoufale, nikdo ho však nevyslyšel. Trhnul sebou, když ho uchopil silný pár paží. Házel sebou v pokusu se osvobodit, jenže paže byly silnější. Strach vystoupal na nejvyšší úroveň a on byl připraven bránit se klidně i zuby.

„Omračte ho!" Bylo poslední, co slyšel, než ho obklopila černočerná tma.

***

Harry stál u dveří cely, po tvářích mu kanuly slzy. Pohled na Severuse byl strašný. Vždy hrdý mladík, který se nikdy před někým nesklonil, tu teď byl pohozený, jako polámaná loutka. Zakrvácený od hlavy až k patě, ležel na špinavé zemi a srdcervoucně volal jeho jméno. Dokud ho jeden z léčitelů neuspal. Poté jej položili na postel a započali léčivý proces. Harry byl nucen odvrátit zrak, když viděl na Severusově těle hluboké rány plné krve. Zatnul bezmocně pěsti, přál si něco udělat, jenže nebylo co. Tohle nebyl Bazilišek, kterému se postavil s mečem v ruce, ale lidská krutost, proti které zraň, neexistovala. Jak sledoval Severusovo bezvědomé tělo, tak se mu do očí postupně vkradl chlad. „Zaplatí za to, přísahám!" zasyčel a roztřesenou rukou setřel slané kapky a vyšel z cely.

Sirius s Remusem společně s Kingsleym mezitím vyslýchali žalářníka a podle jejich tváří Harry pochopil, že to zrovna nejde podle jejich představ. Zastavil se pár kroků od nich a tiše naslouchal prolhanému mužíkovi.

„Říkám, že netuším, jak se to stalo," pokrčil rameny a špičkou boty přitom bouchal do země. „Třeba si to udělal sám, tyhle potvory jsou nevyzpytatelný a k tomu ty malý prostory."

Řečnil tak, že by mu to člověk, skoro až uvěřil.

„Ten podvraťák byl navíc už divnej, když mi ho sem přivedli. Do cely jsme ho museli dostat násilím."

Muž sebou po celou dobu podivně šil a těkal pohledem všude možně po okolí. Harry nemusel být znalcem Nitrozpytu, aby poznal, že jim muž něco tají.

„Takže ty opravdu nevíš, kdo to byl?" ozval se Kingsley, tyčící se vysoko nad mužem provrtával žalářníka pohledem.

„Ne, pane," kroutil hlavou mužík a krčil se proti zdi, jako chycené zvíře do pasti. „Do cely za celou tu dobu nikdo nevkročil. Merlin ví, co tam ten ničema prováděl."

Harry toho měl dost! Ten prolhaný skřet někoho kryl a vypouštěl jednu lež za druhou. Copak se svět úplně pomátl, nejprve Brumbál a teď tenhle. V Harrym to vřelo tak, že nepřemýšlel jasně, jediné co chtěl, bylo dostat ze žalářníka pravdu. Přihnal se ke skupince a chytil muže pod krkem a přirazil ho ke zdi.

„Tak teď koukej vysypat skutečnou verzi!" zařval a vší silou s ním praštil o zeď.

Mužík vytřeštil oči a začal se chvět a koktat nesmysly.

„Harry, pust ho," přistoupil k nim Remus a chytil Nebelvíra za rameno. „Takhle se nikam nedostaneme."

„Proč bych měl, Remusi," otočil se k němu s divokým pohledem v očích, „Aby nám zase namluvil nesmysly? Na to nemám čas a ani náladu," obrátil se zpět k muži, kterému se z tváří ztratila veškerá barva. „Tak bude to!" křičel Harry jako smyslu zbavený.

„Ty jsi opravdu, Harry Potter?" vydechl pobledlý žalářník a zíral na mladého muže před sebou, kterému se na rtech objevil krutý úsměv.

„Osobně, a teď mluv, nebo si nepřej vidět, co s tebou udělám! Kdo napadl mého vlkodlaka? Mluv!"

///

„Nevím, jestli to byl dobrý nápad, Atropos," povzdechla si Klóthó.

„Musíme zkusit všechno, co jde," zabručela Atropos a zadívala se na mladou sudičku. „Co myslíš, půjde to?"

„Nevím, můžeme, to ale zkusit," natáhla ruku. Odteď tobylo vše na ní. Paže se jí chvěla, když jí do dlaně byl vložen vlas SeveruseSnapea. 

Další kapitola za námi :) Všem vám chci moc poděkovat, jelikož povídka přesáhla deset tisíc! Je to super pocit děkuju. 

Všem vám přeju hezký zbytek dne.