Příze osudu

20. U tří košťat

Procházku po vesnici by si Severus možná i užil, jenže to by nesměl jít v doprovodu věčně užvaněného Pottera a jeho dvou hlučných kmotrů, kterým se navíc očividně příliš nezamlouval, jelikož ho sem tam častovali nepříjemnými pohledy. A nebylo se popravdě čemu divit, ukázalo se totiž, že Severus nemá slavné skutky jejich milovaného kmotřence zrovna v malíku, a ještě má tu drzost se nad nimi ušklíbat.

Severus neměl náladu bavit se o Potterovi jako o hrdinovi, jenž statečně zachránil Kámen Mudrců. Nejradši by se vrátil zpátky do hradu a seděl hezky v teple u krbu. Nesnášel tuhle studenou břečku! Nehorázně ho z toho zábly nohy a všude to klouzalo. Jeden aby se bál, že přijde k úrazu. Nejvíc ho však vytáčelo, že ho Potter nenechal na pokoji. Pokaždé, když za nimi trochu zaostával v chůzi, tak Potter jako naschvál zastavil a volal na něj jak na psa! Dokonce ho v jednu chvíli chytil za rukáv kabátu, aby mu snad neutekl. Ne že by nad tím Severus nezauvažoval. A aby toho nebylo málo, neustále se ho snažil zapojit do hovoru, o který Severus nestál a dával to jasně najevo svou otrávenou náladou.

Jediná dobrá věc na tom všem byla, že dokázali s Lupinem zkrotit své vnitřní vlkodlaky, a mohli tak kráčet společně, aniž by si skočili po krku.

K Severusově nelibosti zamířili rovnou ke Třem košťatům. Neměl v oblibě taková místa. Proč zrovna hospoda! Páchlo to tam chlastem a smrdělo kouřem, a k tomu všemu tam byl neuvěřitelný rámus! Existovala jistě zajímavější a hlavně klidnější místa. Už se chystal protestovat, avšak Potter mu nedal na vybranou, držel se ho jako klíště a pustil jej teprve v okamžiku, kdy si sundávali kabáty a společně usedali k jednomu stolu v rohu lokálu, který praskal ve švech.

Severus vztekle zaskřípal zubama. Co by dal za trochu toho klidu!

„Co si dáte, hoši?" přispěchala k jejich stolu hostinská.

„Já jako vždy, Rosmerto, ohnivou whisky," vyžádal si Black s širokým úsměvem.

„To samé," mrknul po hospodské laškovně Harry.

„Tobě tak maximálně máslový ležák!" zpražila žena brýlatého mladíka pohledem a koutkem oka zkontrovala rychlobrk, zda poctivě zapisuje objednávky.

„Harry, neměl bys pít, dej si raději..."

„No tak, Remusi, jeden panák mu neškodí," přimlouval se Black, „je to přeci chlap, že jo?" poplácal Sirius pyšně mladíka po zádech.

„Dobrá, tedy," povzdechl si rezignovaně Remus. „Dám si kávu Rosmerto, děkuju."

Žena přikývla a otočila se k poslednímu hostu. „Kdo ty jsi zač? Ještě jsem tě tu neviděla?"

„Severus Snape, madam," představil se, „studuji zde v Bradavicích pátý ročník," vstal a podal jí ze slušnosti ruku, „těší mě."

„Mě také, Severusi," potřásla mu energicky rukou. „Co si dáš?" V jejích očích se dal vyčíst nenadálý zájem.

„Černý čaj," poručil si Severus a dál ženy nevšímal.

„Hned to bude," usmála se zářivě hostinská a skoro až tanečním krokem odešla.

„No panečku! Někdo tady padl naší milé Rosmertě do oka!" hvízdl udiveně Sirius a zhoupl se na židli.

„Vždyť je pro něj stará!" protestoval rozzlobeně Harry.

„A není sama, kdo má zálusk, co?" provokoval Sirius a mrkl po Nebelvírovi, který se mračil jak sto čertů.
„Navíc v kouzelnickém světě věk nehraje roli," dodal a ještě víc se zapřel zády do židle, takže to vypadalo, že každou chvíli spadne.

„Css," odfrkl si Harry a uraženě si založil paže na hrudi.

„Splaskni, bublino!" rozesmál Sirius a dlouhým prstem dloubl Harryho do tváře.

„Siriusi, přestaň se houpat na té židli! Copak si nepamatuješ, jak to dopadlo minule?!" Z tichého muže se rázem stal rázný a přísný. „A přestaň si dobírat Harryho, jinak se zase pohádáte!"

Sirius rázem schlípl. „Jo, máš pravdu, Remusi. Promiň, Harry, já mám jen radost, že tě vidím. Chybíš nám doma, víš?"

Na Harryho rtech se objevil smířlivý úsměv. „Vždyť já vím, Tichošlápku."

Severus, který seděl tiše jako pěna, se nestačil divit. Očekával střízlivý rozhovor plný otázek ohledně studia, ale nic takového se nekonalo. Spíš mu to přišlo jako... Nemohl přijít na správné přirovnání, ale cítil se najednou plný rozpaků. On nic takového nikdy nezažil. Jeho strýc společně s jeho manželem ho vedli ke kázni a sebeovládání, což nebylo na škodu, ale občas, když viděl děti svého věku, jak ke svým rodičům šťastně běží a radostně vykládají, přál si v hloubi srdce něco podobného zažít. Teď když tu seděl a viděl před sebou takovou lásku a oddanost, tiše záviděl postaršímu vlkodlakovi, že má rodinu, která ho bere takového, jaký je.

Dál se se svými úvahami Severus nedostal, poněvadž hospodská dorazila s jejich objednávkou.

„A jak se jinak máš, Rosmerto?" vyptával se Sirius, zatímco před ním přistála jeho ohnivá whisky.

„Mám se skvěle!" pronesla zvesela, „hostinec šlape, co víc si můžu přát!"

Postupně všechny obešla a nakonec zamířila k Severusovi, kterému položila šálek na stůl se slovy: „To je na podnik." Pak na něj k Severusovu nemalému šoku mrkla, a než se stačil chudák vzpamatovat, tak odešla.

„Říkal jsem, že se jí líbí!" chechtal se Sirius, „Rosmerta měla pro tenhle typ vždycky slabost. Škoda, vědět to dřív, tak..."

„Pokračuj, Tichošlápku, a budeš až do odvolání spát jinde," pronesl Remus Lupin varovným tonem a napil se horké kávy.

„To byla jen legrace!" bral svá slova Black urychleně zpět.

„Jen aby," pronesl Remus naoko rozzlobeně a opět upil z hořkého nápoje, aby tak schoval úsměv za okraj šálku. Následně zaměřil svou pozornost na Harryho, jenž se ohnivé whisky ještě ani jednou nenapil. Místo toho se na ni jen kabonil.

„Copak, Harry, nechutná ti?"

Mladík jen něco nesrozumitelného zamručel a natáhl se po skleničce, když ho zčistajasna poplácal Sirius silně po zádech.

„No ták, chlape, nebuď bručoun, holt nejsi jediný, kdo má slabost pro tajemné typy."

„Siriusi!" vykřikl Harry pobouřeně a s červenými tvářemi loupl jedním okem po Severusovi, který si ho prohlížel s nadzvednutým obočím.

Co všechno, pro Merlina, Potterovi opatrovníci vědí!? Problesklo Severusovi hlavou, když si postupně prohlédl rozesmátou společnost u stolu.

„No co! Není žádné tajemství, že tě chci!" pronesl nakonec Harry rozhodně.

„Očividně!" vyprskl Severus vztekle, a ve snaze rozptýlit svou zlost, si pomalu usrkl chladnoucího čaje.

„Ale kvůli tomu tady nejsme," napřímil se náhle Harry a zadíval se odhodlaně do Severusových očí. „Co je třeba udělat, abys dokončil vlkodlačí lektvar."

///

Co se má stát, to se stane!" osudový hlas sudičky se nesl prostorem, doprovázený tichým zvukem ostrých nůžek, které rozevřely své ostří připraveny střihnout...

Ahoj, jsem nadšená, že jsem zpátky, i když nevím jak dlouho to bude trvat, poněvadž se v mém reálném životě dějí psí kusy. Proto nezaručiju, že v nebližší době opět přeruším pravidelné vydávaní, ale doufejme že ne. :)   

Jinak všem moc děkuju za podporu jste úžasní :)