Příze osudu

14. Dopis

Severus se málem neudržel a věnoval milé profesorce McGonagallové přidrzlý úsměv. Prý nevěří. To se dalo čekat. Proč taky věřit někomu, kdo má za sebou temnou minulost, o které se jistě Brumbál nezapomněl své zástupkyni zmínit.

Minerva se už nadechovala, aby chlapce vyzvala k odchodu do ředitelny, když se zčistajasna ozval Harry Potter.

„Paní profesorko!" dožadoval se pozornosti, „já bych chtěl jenom něco říct," nečekal na vyzvání a i přes Levanduliny protesty vstal. „Neviděl jsem, že by Neville podváděl. V ruce měl jen brk a na stole test, nic víc."

Severus vzteky zatnul zuby. Co ten se do toho míchá? Jenom to zhorší!

„Proč jste to neřekl hned, pane Pottere?" zeptala se profesorka podezřívavě a odvrátila od Severuse svou pozornost.

„Tak znáte mě, madam," pokrčil Harry ledabyle rameny, „trocha toho vzrůša nikdy neuškodí."

„Tak vzrůša!" zasyčela Minerva jako vzteklá kočka. „Dnes večer se spolu se slečnou Brownovou hlaste u pana Filche, on už se postará, abyste toho vzrůša měli dostatek! Konec hodiny!"

***

Na oběd se Severusovi vůbec nechtělo, avšak nehodlal tomu, kdo na něj tu kletbu seslal, dopřát satisfakci, takže se po boku Nevilla vydal do velké síně.

„Nechápu, co to do té Levandule vjelo," povzdechl si Nebelvír, „vždyť jsme přátelé a spolužáci od prvního ročníku. Pomáhal jsem jí s úkoly do bylinkářství."

„Podle mě jí nedošlo, že tím potopí i tebe, a ne jen mě," vyjádřil se k tomu Severus klidně.

„To máš asi pravdu, ale stejně mě to mrzí."

Severus Nevilla chápal, avšak slova útěchy nenacházel. Kdyby alespoň ten Nebelvír nebyl tak tvrdohlavý a přistoupil na jeho dočasné řešení. Jenže o tom, že by se naoko přestali přátelit, nechtěl Neville ani slyšet.

Ve velké síni se posadili na konec stolu a Neville oběma nalil plný pohár dýňové šťávy. „Harry se taky mohl ozvat dřív," zabručel Neville pod vousy. „Ale sláva Merlinovi, že to konec udělal, jinak bychom museli k řediteli, a ten by jistě informoval moji babičku."

Severus Nebelvíra poslouchal jen na půl ucha, poněvadž se tak trochu obával chuti dýňové šťávy. Měl však žízeň jako trám, jazyk se mu z toho doslova lepil na patro, takže ať ta šťáva bude chutnat, jak chce, prostě ji vypije. Opatrně usrknul, a světe div se, byl to sice hnus, ale ne takový, že by to nezvládl vypít.

„Koukni, sova," poukázal Neville a zvědavě sledoval, kam pták míří.

Severus, jenž se právě chystal nandat si jídlo, jen něco zabručel a opeřence si nevšímal. Velká to chyba.

„Pozor!" stačil Neville ještě vykřiknout, než jim velká sova pálená přistála na stole a důležitě nastavila Severusovi nohu.

„Sakra!" zanadával Severus a zpražil zvíře pohledem.

„To musí být něco naléhavého, když ti to doručuje teď a ne až zítra ráno," mudroval Neville a nabídl sově kousek kuřete.

„Nemyslím si," zamumlal Severus a odvázal sově dopis z nohy.

Jakmile se sova zbavila zátěže, s rozmrzelým houkáním odletěla.

Severus se ledabyle podíval na přední stranu obálky, kde bylo ozdobným písmem napsané jméno odesilatele, a ztuhnul.

Neville, jenž si nandával jídlo, okamžitě poznal, že se něco stalo. „Děje se něco?" vyptával se tiše.

„Ne, zřejmě jen nějaký omyl," odpověděl Severus a obálku schoval do kapsy hábitu.

Neville se víc nevyptával, přestože poznal, že dopis kamaráda znepokojil.

***

„Severusi, jsi tady?" Neville se pátravě rozhlédl po chlapecké ložnici, která se na první pohled zdála opuštěná. Když se však rozhlédl podruhé, objevila se na jedné z postelí sedící chlapecká postava, obklopená hromadou pergamenů. „Ty a ta tvoje kouzla," zakroutil Neville rezignovaně hlavou a vešel dovnitř.

„Náhodou je to užitečné, ten, koho nechci vidět, mě neotravuje a nevede lítostivé řeči, které akorát zdržují od práce," ospravedlňoval se Severus a odhodil na jednu z kupiček popsaný pergament.

„Severusi," oslovil mladíka smutně Neville, „měl bys ho alespoň vyslechnout, třeba ti vysvětlí, proč to udělal."

„Vyslechnu ho, až se tomu postaví čelem. Dřív ne!" Severuse se opět zmocňoval vztek. Proč by to Potterovi měl usnadňovat? Že je snad Chlapec, který přežil? To pro Severuse nic neznamená, ne dokud neprojeví opravdovou lítost. „Potřeboval jsi něco?" zvedl tázavě pohled od toho bince, co vládl všude kolem něj.

„Nic důležitého," mávnul rukou Neville a vydal se ke svému lůžku. „Jen jestli je všechno v pořádku, viděl jsem, že ti přišel dopis, který tě rozrušil, tak mě jen..." podrbal se rozpačitě na tváři a sedl si na postel.

„Chápu," přikývl Severus, v hrudi ucítil příjemné teplo, které se šířilo do celého těla. Zdá se, že v Nevillu Longbottomovi našel opravdového přítele. „Všechno je v pořádku, dalo by se říct, v tom nejlepším pořádku." Do Severusova hlasu prosáklo radostné vzrušení, které se ani nesnažil skrýt.

Neville tento tón znal, takto zněl Severus pokaždé, když se mu něco podařilo v lektvarech. Tentokrát za to sice nemohly přímo lektvary, přesto by Neville dal krk za to, že právě s lektvary to úzce souviselo. Na tváři se mu objevil radostný úsměv. „Takže dobré zprávy?" vyptával se, přičemž se natáhl a otevřel šuplík od nočního stolku.

„Řekl bych, že přímo skvělé," potvrdil Severus s rozzářenýma očima a sáhl do kapsy pro dopis. Na chvíli zaváhal, ale následně se zvedl a zamířil k Nebelvírovi, který ze šuplíku vytahoval pytlík bonbonů. „Však se můžeš podívat sám," prohlásil a natáhl k Nevillovi ruku s dopisem."

///

„Co myslíte, jak se rozhodne?"

„Nemám tušení, Klóthó, ale Severus Snape myslí především hlavou, takže ať bude jeho rozhodnutí jakékoli, bude správné."

„Snad máš pravdu, drahá Lachesis." 

Co myslíte o jaký dopis se jedná? 

Všem moc děkuju za podporu a přeji hezký zbytek týdne :)