Příze osudu

9. Umrlec

„Cože!?" Severus měl pocit, že špatně slyšel. „Děláš si legraci, Pottere?" zvýšil hlas, až skoro křičel.

„Ne, myslím to vážně, Severusi," usmíval se Harry klidně a na komodu, která sotva stála, si odložil svůj neviditelný plášť. „Chci ti pomoc, copak je to tak těžké pochopit?"

Severus se zamračil. Nelíbilo se mu to, Potter zde neměl co dělat, tedy pokud nechtěl hazardovat se životem. On nebyl Remus Lupin, jehož vlkodlak bral chlapce jako součást smečky, a tudíž mu od něj nehrozilo nebezpečí. Severusův vlkodlak byl divoký a bez smečky. Potter by měl vzít nohy na ramena a zmizet, než se stane neštěstí. „Já o tvou pomoc nestojím, takže se můžeš sbalit a odejít!" posílal ho bez pardonu pryč. Bohužel nezněl u toho tak razantně, jak si přál. Neměl pro tuto chvíli dostatek fyzických sil, aby se s Potterem hádal.

„Proč mě tak nenávidíš, Severusi?" ozval se smutně Harry a pomalým krokem se vydal k chlapci, „chci být tvůj přítel, ale ty mě od sebe neustále odháníš, proč?" stoupl si těsně k Severusovi a propaloval jej intenzivním pohledem a vůbec nebral na vědomí, že se mladík naproti němu může každou chvíli přeměnit v nebezpečného tvora.

„Drž si odstup, Pottere!" vyštěkl Severus panovačně a ustoupil až ke zdi.

„Až mi odpovíš na otázku," kladl si podmínky Harry a znovu beze strachu zkrátil mezi nimi vzdálenost.

Severus se začínal cítit nepohodlně, stál tu před Potterem skoro nahý a teplo z něj sálající jej znervózňovalo. K tomu ho tlačil doslova do kouta. A pro co? Jen pro pár otázek, které měly uklidnit nebelvírovu duši? „Tak zaprvé, nenávist je příliš silné slovo, i když mě momentálně vytáčíš úplně maximálně. Nenávist k tobě však necítím, spíš tě jenom nemůžu vystát," odpověděl Severus na Potterovu otázku a bezděky přešlápl z nohy na nohu. Tento rozhovor mu byl krajně nepříjemný, ale opět neměl na vybranou, potřeboval Pottera odsud dostat, a to co nejdřív. Kůže ho začínala bolestivě brnět, což znamenalo jediné, přeměna se blíží.

„Znovu se ptám, proč? Co ti na mě tak vadí?" založil si Harry naštvaně paže na hrudi.

„Mám ti dát abecední seznam, Pottere?" nadzvedl Severus ironicky obočí a opřel se nenápadně o pevnou zeď. „Přátelství s tebou by bylo pro mě nebezpečné, a než se zeptáš proč, tak ti rovnou odpovím a budu doufat, že to tvůj malý nebelvírský mozeček pochopí. Protože jsem vlkodlak v podmínce. Stačí mi jeden špatný krok a přišel bych o hlavu a moje ostatky by byly spáleny na prach."
Severus byl nucen se zhluboka nadechnout, aby zahnal černé skvrny před očima. Odkdy bylo mluvení tak namáhavé?
„S tebou bych byl příliš na očích. Ono bohatě stačí, že spolu hrajeme tu šaškárnu, o které naštěstí každý ví, že dřív nebo později skončí..."

„Nechápu takřka nic z toho, co jsi teď řekl, snad jen to, že se se mnou nechceš přátelit jen proto, že jsem mediálně známý a ty jsi vlkodlak?"

Severusovi zacukaly pobaveně koutky nad Potterovým komickým výrazem. „Tak nějak," přikývl.

„To tě ale nemusí trápit!" rozhodil Harry paže prudce do stran a v očích se mu přitom objevila radost. „Jeden z mých kmotrů je vlkodlak a lidé jsou..."

„Pottere, ty to nechápeš! Já jsem vlkodlak v podmínce a umrlec, takže je úplně jedno, jestli máš za kmotra vlkodlaka nebo mozkomora, výsledek je stejný! A vůbec, já se s tebou přátelit nechci! A tímto považuji náš rozhovor za uzavřený. A teď jdi!"

„Umrlec," zašeptal Potter fascinovaně, oči vytřeštěné údivem.

Severus se v duchu proklel do devátého kolene. Vůbec neměl v plánu toho tolik prozradit, a už vůbec ne, že je Umrlec. Sakra! Tohle se nemělo stát. Vnitřně panikařil, navenek se však pokoušel působit chladně a vyrovnaně, alespoň do chvíle, než mu tělem projela ostrá křeč, která jej donutila bolestí se přikrčit. „Když jsme si to všechno tak hezky vyjasnili, Pottere, mohl bys udělat čelem vzad a konečně vypadnout?" Severus nestačil říct nic dalšího, jelikož jeho tělo ovládla přeměna. Palčivá bolest však dnes byla ovlivněná mrazivou panikou, poněvadž Potter stál jen pár kroků od něj a nevypadalo to, že by se chystal pohnout.

Kosti praskaly a lámaly se a Nebelvír stál jako přikovaný, oči vykulené, div že mu nevypadly. Vzpamatoval se teprve v okamžiku, kdy po něm divoce chmátla kostěná pracka. Uhnul jej tak tak, jediné co to odneslo, byl rukáv od hábitu, za který se zachytil dráp a jedním pohybem jej rozpáral.

Mladík chvatně ustoupil až na druhou stranu místnosti. Adrenalin mu zběsile bublal žilami a nutil tak srdce k rychlejšímu tempu. Harry si velmi dobře uvědomoval, v jakém nebezpečí se právě ocitnul, ale byl tvorem příliš oslněn na to, aby jej ovládl strach. Nikdy nic takového neviděl. Tvor zuřivě vrčel a cvakal ostrýma zubama, neustále se přitom snažil dostat z řetězů ve snaze polapit krásně vonící kořist.

Harry měl srdce až v krku, když pozoroval vlkodlakovo počínání. Polil ho náhle studený pot při pomýšlení, co by se stalo, kdyby ty řetězy opravdu povolily. Přesto všechno však neměl v plánu utéct. Právě naopak, zamyšleně si tvora prohlédl a musel uznat, že z klasického vlkodlaka má velmi málo. Možná tak stavbu těla. Zbytek se zcela lišil. Kožichu měl pramálo, místo srsti mu vyčuhovaly kosti obalené svalovinou. Harry nad tou podívanou nakrčil znechuceně nos. Tvor opravdu nevypadal nijak vábně. I klasický vlkodlak vedle něj působil jako krasavec.

Harryho ovládlo neuvěřitelné nutkání se toho prazvláštního vlkodlaka dotknout, ale neustálé vzteklé vrčení a nekontrolovatelné trhání silnými řetězy ho od toho šíleného nápadu odrazovalo. Nerad by skončil jako jeho chutná večeře. „Toto mi budeš muset vysvětlit, Severusi," prohlásil a škodolibě se usmál, když tvor při zvuku jeho hlasu sebou mocně trhl a popálil si tak bok o stříbro, ze kterého byly řetězy vyrobeny. „No nic," pokrčil ledabyle rameny, „slíbil jsem ti, že ti budu na dnešní noc dělat společnost, a to dodržím," zadíval se vlkodlakovi do zářivě žlutých očí, ve kterých nebyla ani stopa po lidskosti. Harry si zklamaně povzdechl. „Třeba je to takhle lepší. Víš, že jsi mi to hodně usnadnil?" S přivřenými víčky se soustředil na přeměnu a za pár okamžiků na místě nestál mladý muž, ale Tibetská doga, která si bez zaváhání lehla ke stěně a takřka bez hnutí zírala na vlkodlaka, jenž se trochu zklidnil, když necítil lidské maso. Jen si psa obezřetně prohlédl, ale už neměl snahu se k němu dostat a ublížit mu. Pes pro něj nebyl hrozba, a tak si lehl naproti a zavřel oči.

Harry v psí podobě se neubránil zklamání, které mu nevydrželo dlouho. Třeba to vyjde příště.

///

Ten kluk se regulérně zbláznil!" vykřikla vyčítavě Atropos a vztekle se zamračila do zrcadla, které momentálně ukazovalo, dva spící mladíky přeměněné do zvířecí formy.

„Nemyslí to zle, jen se s tím vším snaží bojovat," obhajovala Klóthó Nebelvírovo nezodpovědné chování.

„Tím, že vleze vlkodlakovi do chřtánu, nic nezmění! Vlkodlak ho akorát tak sežere i s botama!" Atropos byla v ráži, neměla právě v lásce tento typ nezodpovědných lidí. „A jak k tomu přijde ten druhý? Tímhle způsobem skončí co nevidět jeho hlava na špalku!" rozhazovala rozrušeně rukama kolem sebe a upřeně zírala na své dvě povedené kolegyně, které ji pozorovaly se shovívavými úsměvy.

„Atropos, zapomínáš na jejich Přízi osudu," mrkla na ni rozjařeně Klóthó.

„Příze osudu není nikdy pevně daná a jakýkoliv počin či rozhodnutí ji může zničit," ujala se moudře slova Lachesis.

„V tom máš pravdu," souhlasila Klóthó, „ale bývá opěrným bodem celé příze, tudíž k její ztrátě dochází málokdy."

„Snad máš pravdu. Ale nezapomínejme, na druhý svět a druhého Pottera, který našeho Severuse neúnavně hledá," připomněla Atropos jejich hlavní problém.

„Našeho?" zasmála se pobaveně Klóthó.

„Nechytej mě za slovíčka!" rozkřikla se na mladou sudičku. Ruměnec na tváři však skrýt nedokázala.

Tak se nám to začíná pomalu rozjíždět :) 

Všem moc děkuju za komentáře i hvězdičky  ale hlavně za podporu.

Přeju vám hezký zbytek týdne.