Příze osudu

50. Nehoda není náhoda

VĚNOVÁNO: Esiabeathhka a Vinuska :)

Díky holky za to že mi vaše kometáře, vždy zvednou náladu a dodají palivo do další kapitoly. 

„Ne tohle není skutečné!" pohazoval Severus zoufale hlavou mumlající si divoce pro sebe.

„Je to stejně skutečné, jako to, že jsi Umrlec."

Severus zalapal po dechu. „Co?"

Sálem se ozval nečekaně ostrý smích, který překvapeným Severusem škubnul.

„Tvůj pohled stojí opravdu za to, vlku," pronesl Voldemort a pohybem ruky odehnal hada. „Kdyby nebylo mě, tak už několik let hniješ v podzemí. To moje krev tě vzkřísila."

Se Severusem se zhoupnul svět. „Ne, ty lžeš!" obvinil jej a zatnul nehty silou do dlaní v bláhové představě, že tohle všechno je opravdu jen sen. Sen, ze kterého se co nevidět probudí.

Voldemort zakroutil hlavou a vypadalo to, že se Severusovou beznadějí náramně baví. „Před lety jsem tvého otce požádal o výrobu kouzla, před kterým se budou všichni třást, a on mi dal tebe," pronesl Voldemort a lehce pohnul prsty směrem k Severusovi. Měl jsi být tím nejlepším. Bohužel tvůj otec to jednou přehnal a zabil tě," vyrazil ze sebe rozčíleně, „Naštěstí mě hned kontaktoval, a já našel řešení."

Severus se chvěl od hlavy, až k patě ze rtů se mu sem tam ozvalo hysterické uchechtnutí. „To čím jsem, je jen jedna podělaná NÁHODA!" zařval z plných plic.

„Náhoda, které se muselo dopomoc, Severusi. To já nechal projít černou kočku po tvém hrobě."

Severus se pod tíhou toho intenzivního pohledu přestal ovládat a začal se zplna hrdla smát. „Jasně, a teď mi ještě, řekněte, že jste mě měl v plánu vychovat, jako vlastního syna," dostal ze sebe mezi záchvaty smíchu.

„Ne, jako svého syna ne, na to jsi příliš pošpiněný," odmítl Voldemort tuto představu mávnutím ruky, „ale chtěl jsem tě, jako svou osobní stráž, která by hlídala každý můj krok," pronesl spokojeně a sestoupil z trůnu zpět k němu.

Severus se teď regulérně vysmíval pánu Zla do obličeje. Nedokázal udržet smích na uzdě, a co bylo horší, že se mezi záchvaty smíchu skrývali vzlyky. Nakonec to došlo tak daleko, že se musel vší silou zakousnout do ruky. Bolelo to, a poté co odtáhl ruku, mohl jasně vidět stopy na kůži. Tohle nebyl sen, jak si marně namlouval, ale ničím neředěná realita. Po tomto prozření se málem zalknul emocemi, které se jim prohnaly, až na konec zůstala jen rezignace, která se však bila s jeho tvrdohlavostí. „Takže řekněme si to na rovinu," ušklíbl se, neohroženě zírající do rudých duhovek. „Kdyby do toho tenkrát strýc nezasáhl, byl bych váš takový domácí mazlíček, kterému byste sem tam hodil ohlodanou kost, když by dobře aportoval."

„Líbí se mi tvůj smysl pro humor, Severusi," přikývl uznale Voldemort, a svezl se před ním do potřepu. „Tenkrát to, kvůli tvému tvrdohlavému strýci nevyšlo, ale dnes by mohlo, co říkáš?" nakláněl se k mladíkovi dychtivě.

Severus se regulérně musel, zbláznit poněvadž, nejen, že ho zmínka o jeho strýci z Voldemortových úst rozzuřila, ale měl tomu hadovi chuť flusnout do tváře. Neudělal to, ale to mu nezabránilo, aby nenapodobil Voldemortův pohyb a prohlásil: „Tak to jste mě měl na tom špalku nechat."

Bylo fascinující pozorovat, změnu v černokněžníkových očích. Z ledového nečinného ledu se stala mrknutím oka horká nebezpečná láva, která ho byla připravená spálit. Severus se, ale nebál, neměl už co ztratit, tudíž nebylo ani za co bojovat.