Příze osudu

24. Lékouzelnická přísaha

V Severusově životě bylo jen málo situací, ve kterých se mohl skutečně rozhodovat sám za sebe. Vzhledem k této skutečnosti by na to měl být už zvyklý, jenže Severus nebyl právě ten typ člověka, který by přijal věci tak, jak jsou. Obzvlášť když se obešly bez jeho vlastní vůle a souhlasu.

V okamžiku kdy se probudil bez jediné známky bolesti na hrudi a podivnou sladkou chutí v ústech, věděl, že zas jednou bylo rozhodnuto bez jeho vědomí.

„Proč jste to udělala?" vyhrkl otázku hned, co uviděl madam Pomfreyovou, která jej přišla zkontrolovat.

„Jste mým pacientem, a tudíž je mou povinností udělat všechno proto, abyste přežil."

„Nechte těch formalit, madam! Sama moc dobře víte, že na mě se lékouzelnická přísaha tak úplně nevztahuje!" vystrčil vzdorovitě bradu a proťal ženu pichlavým pohledem, jenž mu byl v plné síle oplácen.

V následujícím okamžiku se však její pohled změnil. „Nedělej ze sebe padoucha, Severusi, když jím ve skutečnosti nejsi."

Severus nemohl dál vydržet pohled těch laskavých očí. „Nemám ponětí, co vás k tomu vedlo, ale může se stát, že jednoho krásného dne toho budete litovat," odvrátil se.

„Nemyslím si, Severusi," poklepala jej lehce po rameni, „a teď odpočívej, potřebuješ načerpat sílu."

Severus se neodvažoval ženě odporovat. Její, dalo by se říct, až skoro mateřské gesto ho naprosto rozhodilo, proto jen přikývl a marně se pokoušel spolknout dusivou bouli v krku.

Až mnohem později mu došlo, že nedostal odpověď na svou otázku. Proč mu vlastně zachránila život?

***

V Potterově případě byly záměry zcela jasné. Potřeboval vlkodlačí lektvar pro svého milovaného kmotra, který se nedokázal tak úplně ovládat. A Severus byl prozatím nejblíž k tomu, aby takový lektvar dokázal jednou vytvořit. Tímto faktem si byl Severus zcela jist, dokud se mu ho následující večer nerozhodl Potter zmasakrovat.

„Přináší se večeře!" narušil ticho ošetřovny otravný Nebelvírův hlas.

Severus, jenž stál doposud u okna a díval se na pomalu zapadající slunce, protočil očima. „Že ticho léčí, ti asi nic moc neříká, Pottere, že?"

„Promiň, já jsem jen..."

„Výřečný jako vždy," přerušil Severus to nesmyslné blábolení a otočil se čelem do místnosti.

„A ty pořád stejně kousavý," zakroutil nevěřícně hlavou Nebelvír a vydal se přes místnost směrem ke stolu, kam položil bohatě prostřený tác s lákavě vonícím jídlem.

Na Severusově čele se vytvořila hluboká vráska. Bylo to už nějakou dobu, kdy mu naposledy jídlo takto intenzivně vonělo. Samotný žaludek se mu z toho zkroutil hlady. Teprve až nečekané vrznutí židle jej vrátilo zpět do reality. Potter se očividně nikam nechystal, poněvadž se právě uhnízdil na jedné ze dvou židlí a jeho oči neklidně kmitaly všude možně po místnosti, odmítaly se však střetnout se Severusovým pohledem.

„Nemám hlad, tvé služby coby domácího skřítka jsou možná sladké, ale naprosto zbytečné," odvrátil se s úšklebkem, v domnění, že jej urazil.

Veselý smích ozývající se následně za jeho zády ho přinutil se znovu překvapeně otočit.

„Je vidět, že jsi znovu ve své kůži, protože jenom ty můžeš říct slovo sladké tak, aby to znělo jako něco odporného," usmál se na něj ze široka Potter. „Měl bys ale něco sníst, jsi strašně hubený," postrčil k němu tác s jeho oblíbenými jídly.

„Nemám hlad!" odsekl a použil na něj jeden ze svých nejchladnějších pohledů. Na Pottera to však nemělo vůbec žádný dopad.

„Severusi," mladík s povzdechem vstal, „musíš jíst," překonal těch pár metrů a natáhl ruku, „to jídlo je dobrý, věř mi."

„Možná pro tebe," zamumlal a uvolnil se, když Potter ruku stáhl, aniž by se ho dotkl.

„No tak, pojď, sám jsem se na jeho tvorbě podílel a skřítci toho, co udělali, litujou, takže ti připravili jen to, co máš skutečně rád."

Severus nevěděl, z čeho má být víc v šoku. Z toho, že se mu Potter snažil připravit jídlo, nebo z toho, že mu skřítci něco očividně provedli. Nakonec se to první rozhodl ignorovat a raději se zaměřil na ty malé nevyzpytatelné tvory. „Skřítci?" nadzvedl Severus obočí a váhavě se vydal směrem ke stolu.

„No, víš," podrbal se Potter na zátylku a sklopil pohled do podlahy, „nebyli to jen naši spolužáci, kteří byli ovlivněni incidentem v Chroptící chýši."

Severus usedl za stůl a pomalu mu začínalo docházet, jak to celé bylo.

„Mysleli si, že jsi mi opravdu ublížil, a tohle," ukázal na jídlo, „byla jejich malá osobní pomsta."

„Chápu," přikývl Severus a poněkud s větší razancí, než bylo skutečně třeba, vzal příbor do rukou. „Takže jsi jako chrabrý Nebelvír k nim nakráčel a všechno jim hezky vysvětlil," nabral Severus první sousto a opatrně k němu přičichl.

„Jo, v podstatě jo," pokrčil Potter rameny, „a taky jsem je poprosil, aby tě už nikdy takto nenapadli, protože jsi můj přítel a já nemám rád, když někdo z mých přátel trpí."

„Tvůj přítel?!" zakuckal se Severus.

Potter se odhodlaně napřímil: „Přesně tak!"

***

„Tvé informace jsou mi velmi užitečné Draco," přikývl lord Voldemort, „můžeš jít," posílal mladíka mávnutím ruky pryč.

„Můj pane," uklonil se pobledlý mladík a roztřeseně začal couvat směrem ke dveřím, které se nečekaně hlasitě rozrazily, až to s Dracem nepříjemně trhlo.

„Á, vlku!" zvolal Voldemort potěšeně, vstal z trůnu a vydal se přicházejícímu vstříc.

„Volal jsi mě, můj pane?" zeptal se muž s hlavou sklopenou k zemi.

„Mám pro tebe, můj milý Šedohřbete, jistý úkol a doufám, že se ho zhostíš se svým obvyklým zápalem a nezklameš mě," položil muži ruku na temeno hlavy a poplácal ho jako hodného psa na řetězu, kterým ve skutečnosti byl.

„Splním vše, co si řeknete, můj pane," vyhrkl nedočkavě a zachvěl se, když ho pánovi chladné prsty pohladily.

„Řekni mi, jak těžké je dostat vlkodlaka nescestí?"

///

„Smrt je prozatím zažehnána," oddechla si Atropos a s úlevou odložila nůžky.

„Přesto na Severusově niti brzy nastane velká změna," promnula Lachesis zamyšleně předenou nit.

„A nebude to nic příjemného," dodala Klóthó s koutky úst viditelně skleslými.

Tak další kapitola za námi a musím říct, že trochu klidu neuškodí. Ale nebojte se nebude trvat moc dlouho :) 

Všem vám moc děkuju za podporu, v podobě hvězdiček ale hlavně komentářů,  ty se pro mě v poslední době staly nakupovačem. Přeci už je to nějakou dobu co píšu, a je pravda, že občas se musím přinutit k tomu sednout. Ne že by mě nebavilo psát, ale občas mi přijde, že už to není takové jako dřív. A právě vaše komentáře mě utvrzují v tom, že jsem svůj zápal stále neztratila. Děkuju 

Přeju příjemný zbytek večera :)