Příze osudu

8. Stříbrné řetězy

Sakra, kdy jsem usnul?! To byla Severusova první znepokojivá myšlenka, když otevřel oči a vyhoupl se dosedu. Dezorientovaně se kolem sebe rozhlédl a zjistil, že se stále nachází ve školní laboratoři. Náhle se mu před očima zjevila děsivá scéna. Postupně s bušícím srdcem si vzpomněl, co se dělo, když se tu Potter objevil. U baziliščího zubu! Vždyť on se tu málem přeměnil! Znovu se kolem sebe rozhlédl v domnění, že snad Pottera přehlédl. Mladík se však v místnosti nenacházel, což bylo logické. Kdo by zůstal v místnosti s vlkodlakem, jenž se neovládl, jedině blázen!

Severus s hlubokým povzdechem spadl zády zpět na pohovku. Bylo vcelku jasné, kde se teď Nebelvír nacházel. U Brumbála, kde mu dopodrobna všechno líčí. V Potterově podání to bude znít, jako kdyby ho doopravdy napadl, a možná by k tomu i došlo, kdyby jej Potter včas neomráčil. Potter si tímto činem zachránil život. Severuse však čekala jistá smrt. Jen přitom pomyšlení mu bylo na zvracení a políval ho studený pot. Nemohl však podléhat panice. Znovu se do té cely smrti nevrátí. To raději obrátí hůlku proti sobě. Kdyby alespoň nebyl uvnitř tohohle hradu! Možnost útěku by byla hned realističtější, ale tahle? Měl vůbec šanci se dostat alespoň na pozemek? Prudce zakroutil hlavou a znovu se zvedl dosedu. Možná jsou jeho šance minimální, ale nedá jim svůj krk zadarmo! S tímto předsevzetím se rozhodl vstát z té nepříliš pohodlné pohovky, když mu pod rukou něco zašustilo. Překvapeně nadzvedl obočí a sáhl po pomačkaném pergamenu, který byl nucen nejprve vyhladit, než se mohl pustit do čtení.

Je mi to líto, neměl jsem tě provokovat, promiň.

Harry

P. S. Nechám si to pro sebe.

Ze Severusova srdce se právě zřítila celá hora. Potter s tím za nikým nepůjde, tudíž ho trest smrti nečeká! Silná úleva se mu právě prohnala žilami. Ještě nikdy k nikomu nepocítil takovou míru vděčnosti, jako právě teď k Potterovi. Bylo zcela zřejmé, že za to bude Nebelvír něco chtít, ale na tom nezáleželo. S následky se vypořádá později. Hlavní je, že si to Potter hodlá nechat pro sebe, aspoň prozatím.

Pergamen s radostí spálil a při té příležitosti se rozhodl zjistit, kolik je hodin. Když však uviděl, že se velká ručička blíží ke dvanáctce, zatímco malá k šestce, zhrozil se a vyběhl z laboratoře rychlostí kulového blesku. Profesorka na něj už určitě čekala a on neměl šanci proběhnout celým hradem během pěti minut. Přijde pozdě. Zatracený Potter!

***

Na pozemky Severus doběhl s minutovým zpožděním a sotva popadal dech. „Omlouvám se, paní profesorko," zachrčel a s výdechem se vyčerpaně předklonil, zapřený rukama o kolena se snažil vydýchat ten sprint.

„Jdete pozdě, pane Snape!" poukázala profesorka na zjevný fakt a sjela mladíka přísným pohledem.

„Já vím, omlouvám se, už se to nebude opakovat," vydechl stále ještě ztěžka Severus a narovnal se.

„Tak tedy dobrá," kývla profesorka McGonagallová rázně hlavou. „Jdeme!"

Severus se pokorně vydal v profesorčiných stopách. Jenže sotva udělal několik kroků, zamrazilo jej v zátylku. Někdo, nebo něco je sleduje. Nenápadně se tedy rozhlédl okolo sebe a nasál okolní vzduch, ale nikoho neviděl a jediné, co cítil, byla vůně přírody. Sám sobě se vysmál, začínal být paranoidní, přesto ale to podivné mrazení neustávalo. Chystal se sáhnout pro hůlku, když jej profesorka přeměňování okřikla, ať se laskavě přestane ošívat a pospíší si. Čas se krátil. Severus si povzdechl a nechal to být a otráveně naslouchal hlasu staré profesorky.

Profesorka McGonagallová ukončila svou přednášku o zodpovědnosti ve chvíli, kdy stanuli před vrbou Mlátičkou. Severus ji stejně poslouchal jen na půl ucha. Neustále se totiž rozhlížel. Pocit, že je někdo sleduje, sílil, ale ať se rozhlížel, jak chtěl, nikoho neviděl ani necítil. Ještě divnější bylo, že ten pocit trval i uvnitř Chroptící chýše. Ustoupil teprve tehdy, když si Severus jen ve spodním prádle stoupl do kruhu, který tvořily stříbrné řetězy přibyté k zemi. Profesorka přeměňování je poté za pomoci kouzel začala omotávat okolo Severusových končetin. Ve chvíli kdy se řetězy dotkly povrchu chlapcova těla, se kůže spálila a protrhla. Postupně se na těch místech vytvářely hluboké krvácející rány. Stříbro se tak dostalo do kontaktu s krví a na Severuse začala působit obrovská únava. Nebýt bolesti, která mu vystřelovala od kotníků a zápěstí do celého těla, usnul by jako špalek. Kvůli ostré bolesti však nemohl, ale to nevadilo. Vlkodlaka tak zbavil energie, tudíž i agrese, a to mu za trochu bolesti stálo.

„Zítra pro vás přijdu, Severusi," ozvala se tiše Minerva, „však to znáte, už jste to se mnou na začátku roku absolvoval." Veškerá zlost z profesorčina hlasu zmizela, místo toho přišla na řadu lítost nad mladíkovým osudem. Ještě než odešla, poskládala chlapcovo oblečení a položila je na komodu. Severusovu hůlku položila hned vedle.

„Děkuju, madam," poděkoval Severus a se sklopenou hlavou čekal, až odejde. Nestál o pohled plný soucitu.

V domnění, že je konečně sám, se vyčerpaně opřel o hrubou zeď za sebou a klesl za řinčení řetězů opatrně na kolena. Se zavřenýma očima se nekontrolovatelně roztřásl zimou, když se do něj opřel studený vzduch. Nemohl si vzít ani deku, poněvadž stříbrné řetězy musely být v kontaktu s kůží. Pro své pohodlí Severus nehodlal riskovat vlkodlačí krvežíznivost. Koneckonců za pár minut zima bude jeho nejmenší problém. Na tváři se mu objevil hořký úšklebek. Schválně, jestli jeho srdce vydrží přeměnu i dnes, nebo konečně pukne a on se zhroutí mrtvý k zemi. Jeho tělo najdou až následující den, ztuhlé a studené, bez možnosti záchrany. Tyto černé myšleny přerušilo hlasité zašustění. Severus se ostražitě rozhlédl po zchátralé místnosti, pátraje po narušiteli. V duchu se modlil za místní krysu, kterých bylo ve zdech spousta, jenže něco mu napovídalo, že tohle krysa opravdu nebude, proto se už nadechoval, aby dotyčnou osobu vyzval, jenže dotyčná osoba se rozhodla ukázat sama.

Potterova vznášející se hlava se zjevila pár kroků od něj. Vytřeštil překvapeně oči a těžkopádně se postavil na nohy.

„Ahoj, Severusi," pozdravil tiše, až nesměle Potter a sundal ze sebe třpytivou látku, která zakrývala jeho tělo.

Severus se zmohl jen na zmatené zamrkání, zatímco mu Nebelvír věnoval první milý úsměv.
„Co tady děláš?" vyhrkl ohromeně.

Harry pokrčil ledabyle rameny. „Co by, jdu ti na dnešní noc dělat společnost."

///

„Co budeme dělat?!"

„Nekřič, Atropos, to se vyřeší!" pokoušela se uklidnit situaci Klóthó, jenže přilila jen olej do ohně.

„Vyřeší?! A jak, ty chytrá? Udělaly jsme chybu a ta chyba může zničit dva světy!"

„Uklidněte se obě, kdo mohl tušit, že jej bude tak urputně hledat, a měnit tak řád celé věci."

„Neměly jsme do osudu vůbec zasahovat, zle se nám povede!" vyřkla Atropos hořkou pravdu.

Tak nová kapitola je na světě!   Ještě jednou se omlouvám, že jsem minulý týden nevydala, ale skolilo mě nachlazení, takže jsem na psaní neměla sílu. 

Všem vám moc děkuju za komentáře a hvězdičky jsou pro mě hnacím motorem a vidím, že vás to baví a to mě těší :) 

Přeji vám hezký zbytek týdne.