Příze osudu

17. Dohazovač

„Ne!" vykřikl Severus rozzuřeně a odstrčil od sebe mladíka takovou silou, až spadl na zem.

Hlasitá rána přivolala Nevilla, který se doposud skrýval v koupelně.
„Co tady pro Merlina vyvádíte?!" vyptával se poplašeně, když si všimnul Harryho ležícího na zemi a Severuse, jak se nad ním tyčí jako bůh pomsty. Ani jeden mu nevěnoval sebemenší pozornost a možná to bylo dobře, protože ze Severuse šel v té chvíli docela strach a – zdálo se mu to, nebo měl jeho přítel opravdu jiné oči?

„Neopovažuj se se mnou manipulovat, Pottere!" vrčel Severus, „nejsem tvůj psík, kterého nakopneš a potom sladkýma řečičkama uplatíš!"

Harry nasucho polknul a pokoušel se na sobě nedat znát, jak moc ho mladíkova bouřlivá reakce fascinovala. Kéž by se do toho Neville nepletl, a dal mu tak možnost zjistit, jak pevné jsou Severusovy nervy! Jak moc by musel zatlačit, aby je zlomil? V žilách mu zběsile kolovala stoupající hladina adrenalinu, labužnicky nad tím pocitem přivřel oči. Bylo však nutné zachovat si tvář, a proto naoko ustrašeně couvnul. „Netuším, o čem to mluvíš? Chtěl jsem se ti jenom omluvit," hlas se mu třásl, ovšem nikoliv strachem, jak se na první pohled mohlo zdát, ale vzrušením.

„Možná zpočátku. Pak jsi, kdo ví proč, otočil a pokoušel ses se mnou manipulovat!" Severus zprudka oddechoval, úplně rudý v obličeji si pomalu uvědomoval, že nad sebou ztrácí kontrolu a vlkodlak se dere na povrch s úmyslem Potterovi ukázat, kdo je tady pánem. Mohl zvolit v ten okamžik pouze jedinou možnou variantu, a tou byl útěk. Rychlým krokem obešel ležícího Pottera a vydal se ke dveřím.

Neville se mezitím vydal k Harrymu s úmyslem nabídnout mu pomocnou ruku, když ho Severusův chladný hlas ode dveří zarazil.
„Už to nikdy nedělej, nebo špatně skončíš!" S tím vyšel ven a práskl za sebou dveřmi.

„Zdá se mi to, nebo ti Severus právě vyhrožoval?" vydechl Neville zaskočeně a natáhl k mladíkovi ruku.

„No, není úžasnej!?" usmíval se Harry nadšeně od ucha k uchu, přijal nabízenou ruku a vyhoupl se na nohy.

„Když myslíš," pokrčil Neville pochybovačně rameny a mimoděk ho napadlo, jestli nemá Harry o kolečko navíc.

***

„Severusi, půjdeš se mnou do Prasinek?" zeptal se zadýchaně Neville, když na chodbě doběhl svého spolužáka.

Oslovený se překvapeně otočil. „Myslel jsem, že tam chceš pozvat Lenku Laskorádovou?"

Nato Neville zrudnul až po kořínky vlasů a sklopil pohled ke svým botám, které mu připadaly najednou velmi zajímavé. „No, víš, nějak nebyl čas, hodně úkolů a tak," vymlouval se rozpačitě.

„Padavko!" zasyčel Severus, „každý vidí, jak na ni zasněně zíráš, jakmile kolem tebe projde."

„To není pravda!" čertil se Neville.

„Ale je!" odsekl Severus a přidal do kroku. „A pokud není slepá, tak si toho všimla taky, takže se koukej pochlapit a někam ji konečně pozvi."

„Když tobě se to řekne," zaskučel Neville a srovnal se Severusem krok, „po tobě slintá samotný Harry Potter, toho kdybys někam pozval, tak máš odpověď jistou, ale já jsem jenom..."

„Nefňukej a pohni, jinak přijdeme pozdě na bylinkářství." Z rychlého kroku se stal běh. „A mimochodem, jestli ji nepozveš, udělám to tvým jménem já," vyhrožoval Severus a škodolibě se zašklebil, když Neville samým překvapením málem zakopl o vlastní nohu.

„To bys neudělal!" zachrčel.

„Chceš se vsadit?"

„Severusi Snape, já tě prokleju!" zakřičel Neville vztekle a pokusil se kamaráda chytit.

„Doufám, že mě pozveš na svatbu!" křičel se smíchem Severus, zatímco zdárně unikal druhému mladíkovi.

***

Neville se k pozvání i přes všechno postrkování neměl, a tak Severus vzal věci do svých vlastních rukou a v půlce listopadu, týden před návštěvou Prasinek, odchytil Lenku Laskorádovou na chodbě.

„Máš chvilku?"

Dívka, jako obvykle podivně poskakující, se zastavila a se zasněným úsměvem se k němu otočila. „Jistě, co potřebuješ, Severusi?"

Mladíka zprvu zaskočilo, že ho zná jménem, ale to hodil za hlavu a šel rovnou k věci. „Mému kamarádovi Nevillovi se líbíš, jenže se stydí tě někam pozvat, a tak mě napadlo, zda bys ho nepozvala ty?" Severus na první pohled působil klidně, srdce mu však nervozitou tlouklo ostošest a dlaně se mu příšerně potily.

Lenčin úsměv se šťastně rozzářil. „To není problém, Severusi," skoro až zazpívala, pak se s roztomilým zamáváním otočila a takřka tanečním krokem pokračovala v cestě.

„To by bylo," zamumlal si pro sebe spokojeně Severus a také se chystal vykročit, když se za ním ozval posměšný hlas.

„Hraješ si na dohazovače?"

///

„Co se děje, Atropos?" zeptala se znepokojeně Klóthó, když si všimla ženina pobledlého obličeje.

„Podívejte!" ukázala nejstarší sudička rozechvěle na Severusovo vřeteno.

„To ne!" vydechla Lachesis a v očích se jí zaleskly slzy. 

Dnes trochu později, ale přiznám se bez mučení, nějak se mi tahle kapitola nedařila. Takže jsem ji dva dny nechala ležet ledem. No dnes jsem si od poledne uvědomila, že je úterý, takže jsem se pustila do oprav a trochu jsem se do toho zamotala :D 

Všem moc děkuju za podporu a přeju hezký zbytek týdne :)