Příze osudu

42. Zotavování

Severus se postupně zotavoval. Léčitelé mu každý den, poctivě přinášeli lektvary a kontrolovali jeho rány. Severus, však nebyl poslušný pacient. Některé z lektvarů si nevzal a pečlivě je schovával pod uvolněnou cihlu v podlaze. Šetřil si je na horší časy, které byly každým dnem blíž. Úplněk nikdy nebyl pro něj jednoduchý a ušetřené lektvary mu při troše štěstí trochu mohli usnadnit průběh. Také pravidelná strava, která již zaplať Merlin neobsahovala psí žrádlo, byla pro jeho tělo dobrým přínosem. Dokonce dostal tu možnost se obden vykoupat. Prvních pár dnů nechápal, proč právě on dostal tato privilegia, ale pozdější rozhovor s Pastorkem mu ledasco objasnil. Harry v cele ten den po útoku skutečně byl a věděl, co se stalo. Žalářníka vyděsil tak, že měl mužik po jejich rozhovoru výmluvnou skvrnu na kalhotách. Na Ministerstvu způsobil tajfun, o kterém se bude mluvit ještě hodně dlouho. Dokonce ho neuklidnilo, ani to, když se dozvěděl, že ti, co byli za útok zodpovědní, dostali okamžitou výpověď. Prý ho musel Remus Lupin držet silou, aby se na ty tři nevrhl. Co však bylo pro Severuse z příběhu nejdivnější, že z toho měl snad Kingsley radost. To samé se bohužel nedalo říct, tak úplně o něm. Mísily se v něm různé emoce, ale radost byla až na spodních příčkách. Spíš převládal stud a vztek, ten však vyprchal dny dlouhého čekání, takže nakonec zůstal pouze stud z vlastního selhání. To on měl chránit jeho, a ne naopak! Potter si však vždycky dělal, co chtěl a dokázal mu to v den úplňku.

Jen co ten den dojedl snídani, pochodoval sem a tam. Šest kroků ke dveřím otočka šest ke zdi. Po nějaké době ve dveřích zarachotil klíč a dveře se otevřely. Severus se k nim překvapeně otočil. Dnes nikoho opravdu nečekal, nikdo si přeci nevleze do cely s vlkodlakem v den přeměny. První co spatřil, byla hlava žalářníka, jak se někomu ukrytému ve tmě hluboce klání a zve ho dovnitř. Severusovo srdce klopýtlo, když postava s kápí na hlavě si to nekráčela do cely. Styl chůze mu přišel nevěřitelně povědomí. V další chvíli se dveře s ozvěnou zavřely a postava se k němu rozeběhla. Severus instinktivně rozevřel náruč, než mu skočila do náruče. Hned nasál opojnou vůni a pevněji osobu uchopil, aby jí volnou rukou mohl stáhnout kápi. Byl to on samozřejmě, kdo jiný by měl sebevražedné sklony. Umíval se na něj tak, že měl Severus dojem, že si musel vzít Náladový lektvar. A jemu ho museli přimíchat do jídla taky, jelikož cítil, jak se jeho vlastní rty roztahují do podobného úsměvu. Dívali se na sebe, jako úplní hlupáci, ale komu to vadilo? Potter byl první, kdo zírání přerušil a přitiskl se tváří ke krku. Držel se ho tak pevně, jako kdyby nikdy neměl přijít zítřek a Severus proti tomu vůbec nic nenamítal, právě naopak tiskl si Pottera k sobě v obavě, že je někdo od sebe odtrhne.

„Chyběl jsi mi," vydechl Nebelvír do Severusovy kůže.

„Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale ty mě taky."

Harry se zasmál. „Jo už to seš ty."

Severusovou hrudí se rozšířilo teplo, které ho zaplavilo, až ke konečkům prstů. „Proč jsi tady? Dnes je úplněk."

„Právě proto, budu ti dělat společnost," nepřestával se na něj Potter křenit.

„To nemyslíš vážně, že ne?" zamračil se Severus a pustil ho na zem.

„Myslím, dneska budu při úplňku s tebou."

Severus zakroutil hlavou. „Ne, já tě tady nechci!"

Potterovi se na tváři mihnul ublížený výraz. „Proč ne?"

„Je to nebezpečné."

„Ale nepovídej," protočil Nebelvír oči. „Víš, že něco podobného jsi říkal i minule a nakonec to nedopadlo zas tak špatně."

Severuse pálila na jazyku jízlivá poznámka, ale při pohledu na Potterovu rozjařenou tvář se rychle rozplynula.

„Jak se cítíš?" ozval se Potter vážně a chytil ho za ruku.

„Dobře," odpověděl Severu stručně a nechal se odvést k posteli.

„Asi z tebe víc nedostanu co?" povzdechl si Potter a ještě než si oba sedli, vytáhl hůlku a změnil vězeňské lůžko na ucházející postel.

„Koukám, že ses od minule zlepšil," uznal Severus a sedl si na poměrně pohodlnou matraci. „A jak se ti pro Merlina podařilo ponechat si hůlku?"

„Jsem přeci Harry Potter," pokrčil Nebelvír rameny a sedl si Severusovi na klín. „Já vždycky dostanu, co chci," obtočil mu ruce okolo krku na rtech samolibý úsměv.

„O tom nepochybuji, už to, že jsi tady, mluví za vše," odfrkl si Severus a chytil mladíka v pase. „Něco se vám, ale velký pane Pottere nepovedlo," pronesl Severus a užíval si Nebelvírův zmatený výraz.

„A co prosím tě?"

„Ta postel," trhnul hlavou směrem k lůžku, „je moc úzká."

„Nestěžuj si, taky z toho mohl být nosorožec."

„Pravda, člověk nikdy neví, co z konce tvé hůlky vyleze," pochechtával se Severus, zatímco ho Potter tloukl pěstí do ramene.

„Náhodou v tom nejsem zas tak hrozný."

„No nevím, kdo z ježka místo jehly udělal plyšového jednorožce." Teď už se Severus regulérně smál a Potter se k němu po chvilce brblání přidal.

Síla toho okamžiku, byla tak mocná, že dovolila Severusovi na chvilku zapomenout, že se blíží úplněk, který všechno rozhodne.

///

„To co máte v plánu, nikdy nemůže vyjít."

„Není jisté, že to uděláme, Lachesis, ale potřebujeme pojistku, kdyby věci nešli podle našich představ. Přece nenecháme osud nad těma dvěma vyhrát."

Popravdě s toho měla vyjít kapitola plná křiku a výčitek, ale ty dva mi to nějak zbabrali :D 

Všem přeju hezký týden.