Příze osudu

7. Neúspěch

Tentokrát i Severusovi došla na okamžik slova.

„Co prosím?!" vydechl ohromeně.

„Slyšel jsi, dej tady Harrymu pořádnou pusu!"

Severus byl připraven se s Finniganem pohádat klidně až do krve. Nedostal k tomu však žádný prostor, jelikož se Potter rozhodl vzít věci do vlastních rukou. Nečekaně se k Severusovi natočil a vlepil mu mlaskavou pusu na rty.

„Spokojený?! Ty jeden vyděrači," zasyčel Harry vztekle a dělal, že nevidí Severusův překvapený výraz.

„Ani ne, Harry, já řekl pořádnou pusu, a ne dětskou štípanou," ušklíbl se škodolibě Seamus a s vědomím, že má navrch, si frajersky založil paže na hrudi. „Nebo ti to mám nejdřív předvést?" dodal a měl co dělat, aby se nezačal chechtat nad Harryho udiveným výrazem.

„Jen přes mou mrtvolu!" vyhrkl Severus, přitáhl si Harryho obličej k sobě a následně srazil poněkud nešikovně jejich rty. Bylo to už poměrně dlouho, kdy se s někým líbal, a kdyby se tomu mohl vyhnout, klidně by v líbacím půstu pokračoval, jenže v sázce bylo příliš mnoho, a proto do tohohle vynuceného polibku dal úplně všechno. Podle Potterovy reakce se mu to i podařilo. Mladík na něm doslova visel a lačně přijímal horké polibky. Severus byl nucen sám sobě připustit, že to nebylo zas tak špatné, a klidně by v tom i pokračoval, kdyby se brýlatému Nebelvírovi nezačala podlamovat kolena. Chytil jej proto pevněji a pak se pomalu odtáhl.
Harryho tvář jej upřímně překvapila. Čekal všechno, od kyselého úšklebku až po naprosté znechucení. Nic z toho však na mladíkově tváři nezahlédl. Zmátlo ho to. Nikdo na jeho polibky takto nereagoval, ani Jon ne, a to si byl jistý, že ten jej miloval. Potter naproti tomu k němu nic takového necítil, a přesto se mu v náručí div neroztekl. S hlubokým nádechem zatřásl hlavou, aby zabránil dalším nebezpečným úvahám, a couvnul. Potter celý rudý sklopil oči k zemi, ale jinak vypadal, že je v pořádku a na nohách se udrží.

Severus neváhal a otočil se s ledovým pohledem na Finnigana, jenž se tvářil úplně jako ryba. Neustále otvíral a zavíral ústa, oči vyvalené až na vrh hlavy. „Tak! Doufám, že ti to stačilo?!" zavrčel Severus jako vzteklý pes, na odpověď ani čekal a rovnou si to zamířil pryč z pokoje. Nebyl však dostatečně rychlý, jelikož když se za ním zavíraly dveře, stačil ještě zaslechnout Rona Weasleyho.
„Jsi v pohodě, kámo?"
„Ale jo, jen jsem nečekal, že to bude takové..."

Severus skoro až utíkal, nechtěl nic dalšího slyšet. Potřeboval, získat zpět svůj vnitřní klid, a ten mohl načerpat pouze u svých milovaných lektvarů, proto si to zamířil rovnou do vypůjčené laboratoře. Nijak ho netrápilo, že tím zmešká snídani nebo famrfálový zápas. Jeho mysl se momentálně zabývala přísadami, které ještě nevyzkoušel a nezkombinoval. Takřka před sebou viděl bublající kotlík a doslova prahl po bezpečí ponuré laboratoře.

***

Uběhlo několik hodin, které Severus strávil v laboratoři, ale klidu se ani zde nedočkal, poněvadž se mu nepodařila další várka vlkodlačího lektvaru. Nyní stál u prázdného kotlíku, ze kterého před chvílí nechal zmizet veškerý odpad. Přitom tento lektvar vypadal zprvu tak nadějně, jenže stačila jedna kapka fénixovy slzy a stala se z toho nepoužitelná břečka. Další zmar! Proč on se vůbec snaží? Klidně by si mohl dál žít jako umrlec, vždyť komu by vadilo žít v řetězech?

Prostorem se náhle ozvala hlasitá rána a následné tříštění. Zmíněný kotlík, ve kterém ještě před chvilkou byl horký lektvar, skončil na několik kusů na kamenné podlaze. Severus se zadíval na spoušť, kterou sám způsobil, vztek a zklamání to nijak nezmenšilo, ale bylo mu líp, ačkoliv sám sobě přidělal práci. Naštěstí byl kouzelník, takže stačilo mávnout hůlkou a všechen nepořádek bude pryč. Představa, že by to zametal po mudlovsku..., ve svém momentálním stavu by to koště nejspíš zlomil.

Bylo na čase vrátit se pěkně na začátek. Se zoufalým zasténáním si vjel rukama do vlasů a v mírném v předklonu se zapřel lokty o stůl. Očima pomalu a pečlivě četl text, který byl zaznamenán v malé nenápadné knížečce, kterých měl od minulého roku, kdy se mu podařilo vytvořit první základ, v kufru úplnou sbírku. Od té doby, kdy se mu to podařilo, se nepohnul ani o píď. Nabízela se tedy otázka, co dělal špatně?

A právě tuhle chvíli si vybral Potter pro svou první návštěvu laboratoře.

„Tady to tedy vypadá," pronesl zaraženě a bez pozvání vešel dovnitř.

Severus se okamžitě narovnal a vztekle si brýlatého Nebelvíra prohlédl. Vnikl mu na jeho území bez pozvání, a i když toto byla především školní laboratoř, Severus ho zde nechtěl.
„Co chceš, Pottere?" ozval se chladně a musel se přitom hodně kontrolovat, aby ho odsud nevyhodil rovnou.

„Jdu slavit, vyhráli jsme nad Zmijozelem pět set ku sto padesáti," chlubil se pyšně a s vypjatou hrudí si to nakráčel až ke Snapeovi.

„A co já s tím?" zeptal se Severus, v očích se mu nebezpečně zablýskalo.

„Coby," pokrčil rameny Harry, „chtěl jsem společnost, ale jak na to tady koukám, ty asi nemáš co slavit," rozhlédl se namyšleně po tom binci, který zde Severus ze vzteku sám udělal.

„Dej mi pokoj, Pottere!" mávl Severus vztekle směrem k mladíkovi, „jdi si slavit s někým jiným, já o tvou společnost momentálně nestojím!"

„Nač ta jízlivost, Snape?" ozval se Harry chladně. „Počkej, já už vím. Čekal jsi, že už nebudeš monstrum, že se konečně někam pohneš a budeš zase normální jako my. Něco ti ale povím, chceš?" nahnul se k němu, jako kdyby mu sděloval tajemství, a v bezprostřední blízkosti zašeptal: „Ty nikdy nebudeš normální a jenom závidíš ostatním jejich bezstarostné životy."

To byla pro Severuse poslední kapka. Prudce do Pottera strčil a zařval: „VYPADNI!"

Harry zavrávoral několik kroků dozadu a vyděšeně se na vyššího mladíka díval.

Severus se k němu okamžitě otočil bokem a s trhanými nádechy se pokoušel dostat vlkodlaka pod kontrolu. Dobře věděl, co Pottera tolik vyděsilo, byly to jeho oči, které žlutě zářily. Okraj duhovky byl však krvavě rudý, a vléval se do středu zlaté duhovky. Jediné co zůstalo stejné, byly černé zornice. S hlubokým zvířecím vrčením, ze kterého lezl mráz po zádech, se snažil ze všech sil potlačit vlkodlaka v sobě. Silou se zapřel rukama o stůl a prohnul se jako luk. Celý se zpotil a svaly se mu začínaly bolestivě stahovat. Přeměna byla blízko, tak zatraceně blízko. Prsty na rukách se zkroutily do podivného úhlu a zanechaly tak na desce stolu rýhy. Potter i přes varovné vrčení k němu udělal několik kroků a cosi mu říkal, jenže Severus jej přes hukot vlastní krve v uších neslyšel.

„Vypadni, Pottere," zopakoval svůj požadavek zoufale, ale jestli to byla skutečně lidská slova nebo jen nesrozumitelné vrčení to netušil. Z nehtů, které stále zatínal do dřevěné desky, se stávaly silné, nebezpečné drápy. Severus se zlomeným výkřikem vzal veškerou svou sílu, která mu ještě zbývala, a zatlačil na vlkodlaka s vědomím, že tohle může být jeho poslední boj. Srdce takový nápor nemuselo zvládnout a mohlo by prasknout. Někde v koutku své hlavy, která nebyla zasažená přeměnou, si to i přál, protože jestli ublíží Potterovi, žádný život ho již nečeká. Pomalu a jistě prohrával svůj boj s vlkodlakem a jeho tělo započalo bolestivou přeměnu, když se náhle Potter rozhodl zasáhnout.

///

„Vidíš, co jsi způsobila! Kdybys nechala věcem přirozený průběh, nic z toho se stát nemuselo!"

„Já nechtěla, Lachesis," vzlykla Klóthó, „opravdu ne, já jen..."

„Nebul, Klóthó, co horšího se může stát, maximálně toho usmrkance zabije," zašklebila se zle Atropos, čímž vyvolala jen ještě větší pláč mladé sudičky.

„Nechte toho obě!" okřikla je Lachesis a kývla hlavou k zrcadlu. „Podívejte, omráčil ho," vydechla šťastně.

„Škoda."

Tak je další kapitola za námi a upřímně tahle mi dala zabrat. Několikrát jsem ji přepisovala a ještě teď s ní nejsem tak úplně spokojená, tak snad se bude líbit, alespoň vám :) 

Všem děkuju za obrovskou podporu, jsem nadšená, že i tato povídka se uchytila, děkuju :)