Příze osudu

57. V po válečné zóně

„Prosím potřebuju pomoc!" křičel Harry z plných plic. Nikdo ho však v tom naprostém chaosu neslyšel. Léčitelé pobíhali sem a tam v zeleno citrusových hábitech a zdržovali se spíš u pacientů křičících bolestí, než u těch zoufale plačících.

„Vydrž, Severusi, vydrž!" pohladil ho Harry rozklepanými prsty po horké tváři. „Dostali jsme se, až sem, tak to teď vzdávej!" dostával ze sebe srozumitelná slova jen stěží, poněvadž přibývající minutami měl pocit, že přes dusící hroudu v krku udusí.

Severusův stav, se poté, co mu daroval svou krev, o něco zlepšil. Netrvalo to však dlouho, neboť v okamžiku, kdy se objevili u Svatého Munga, se to zase všechno zhroutilo a Harry netušil, co dělat dál. Zabalil Severuse proto do svého hábitu, který ho stěží dokázal zakrýt, alespoň však částečně plnil svou funkci. Použil také oteplovací kouzlo, které se, ovšem neukázalo jako dobrý nápad, jelikož Severusova teplota rapidně stoupla.

Právě kolem nich probíhala další léčitelka, když Harryho pohár trpělivosti přetekl. „Hej!" křiknul a natáhnul se po její ruce.

Dívka, která musela být těsně po vyučení, se na něj uštvaně obrátila.

„Můj přítel potřebuje pomoc!"

Dívka zprvu nevypadala příliš ochotně, ale když Harry přidal naléhavou prosbu s povzdechem si k nim dřepla.

„Jak se mu to stalo?" vyptávala se, musela přitom doslova křičet, aby ji přes ten křik a pláč pacientů Harry vůbec slyšel.

„Já nevím," pokrčil rameny. „Po přeměně vypadal, že mu nic není, ale pak se zhroutil, a už se neprobral." Záměrně vynechal pár nepodstatných detailů. K Severusově záchraně určitě nebylo třeba zmínit, že mu dal napít vlastní krve.

Mladá léčitelka ho bedlivě poslouchala, zatímco Severuse vyšetřovala. „Panenky jsou určitě rozšířené," zamumlala a jemně spustila oční víčko zpět na místo. „Požil něco? Nějaký návykový lektvar? Nebo bylinu?" pokládala otázky, aniž by se na Harryho podívala.

„Ne," zakroutil hlavou, přestože neměl ponětí, jestli mu Voldemort skutečně něco z toho nepodával. Teď už se to bohužel nedalo nijak zjistit. Ten muž byl díky sudičkám mrtvý a on doufal, že tomu tak i dlouho zůstane. Jenom si ve skrytu duše přál, aby Severuse vyléčily dřív, než nadobro zmizely.

Nyní když tu tak seděl v rohu na studené zemi a díval se na ten mumraj okolo, nemohl jinak, než mít na ty ženy vztek. Dostat bezvědomého Severuse sem byl nadlidský úkol, ale nakonec to dokázal. Co ovšem nečekal, že se vestibul Svatého Munga mezitím stal poválečnou zónou, kde Smrtijedi budou mít přednost přede všemi.

„Co přesně se stalo?" vyptával se dívky a trhnul hlavou směrem ke řvoucím Smrtijedům.

„To nikdo neví, podle všeho přepadli mudlovské město, když uprostřed boje najednou padli k zemi volající v bolestech jeho jméno," odpověděla roztřeseně léčitelka a vytáhla hůlku a začala mumlat jakési kouzlo.

Harry se na víc neodvážil zeptat, ale něco se v něm po téhle zprávě uvolnilo. Doopravdy byl konec, už se víc nemusel bát o své blízké!

Mladá léčitelka náhle zmlkla a pobledle se na Harryho otočila tomu, se zatmělo před očima, poněvadž ho napadlo hned to nejhorší. Zbrkle si přitáhl Severuse k sobě a prokřehlými prsty se mu pokoušel nahmatat tep. Byl na to tak soustředěný, že léčitelku málem přeslechl.

„On je vlkodlak?" vyrazila ze sebe písklavě a vykulenýma očima zírala na Severuse.

Chvíli mu trvalo, než mu došlo, na co se ho dívka ptá. „Ano," přikývl a spustil ruce ze Severusova krku.

„Tak to se omlouvám, ale musíte si počkat na jiného léčitele," vstala a spěšně utíkala pryč.

„Počkej!" křičel za ni, „vždyť je to člověk jako každý jiný!" vysvětloval překotně, jenže úplně zbytečné, mladá léčitelka byla už dávno pryč.

Harry se stal natolik zoufalý, že se začal dovolávat pomoci svým jménem. Zabralo to, ale jen doté doby, dokud léčitelé nezjistili, kým Severus je. Posledního Harry málem napadl, protože nepřišel s ničím jiným než s rychlým usmrcením.

„Nevím, jak ti pomoc, Seve," přiznal Nebelvír drtivou porážku. Slzy mu nekontrolovatelně tekly po tváři. „Někdy ses na mě ve škole díval, jako na hlupáka, který se jen spoléhá na svoje jméno," otřásl se a přitiskl se k Severusovi. „A víš, co měl jsi pravdu! Sudičky mi vzaly slávu a já jsem bez toho nic! Jen hloupý šašek s jizvou na čele, který ti ani nedokáže sehnat pomoc. Měl jsem tě nechat na pokoji, dokud byl ještě čas a nic z toho by se nestalo!" zalykal se. „Přál bych si, abys byl teď vzhůru, protože bys věděl co dělat, jsi totiž na rozdíl ode mě inteligentní a nespoléháš se ve všem na druhý," Jemně houpal se Severusovým tělem, když se nedaleko nich ozvalo hlasité přemístění.

„Potřebujeme pomoc, hned!" nesl se halou silný hlas Siriuse Blacka. Netrvalo dlouho a shlukli se kolem léčitelé.

Následně se ozval ohromený šepot: „Vždyť to je Albus Brumbál? Co ten tady dělá? Podívej se v jakém je hrozném stavu!"

U ředitele léčitelé neváhali a okamžitě si ho převzali a zmizeli.

Harrym se probudila jiskřička naděje. Kmotři určitě Severusovi pomoc sežranou! Napřímil se a zkusil máváním s rukama nad hlavou na sebe upoutat pozornost. Jeho tělo protestovalo nad pohybem, přesto nepřestával a zběsile mávat.

„Harry!" vykřikl Sirius ohromeně, když si jich všiml a společně s Remusem se k mladíkovi rozeběhl.

„Co tady děláš, kluku?!" sklouznul se před ním na kolena. „Bolí tě něco?" prohlížel si vyděšeně jeho uplakanou tvář.

„Nikdo mu nechce pomoc!" zalapal po dechu Harry.

Muži se na sebe podívali.

„Pojď," natáhl Sirius k mladíkovi ruce, „znám někoho kdo mu určitě pomůže," přitáhl si ho k sobě, zatímco Remus nabral Severuse do náruče a společně se přemístili.

///

Škoda, že se nemůžeme podívat do zrcadla a zjistit jak si vedou," povzdechla si Klóthó.

„Určitě je všechno v pohodě," odmávla její starosti Atropos a rozhlédla se kolem sebe. „Voldemort je na nějakou dobu mrtvý a my máme dovolenou, takže se nenervuj a prohlížej svět!" rozpřáhla se rukama a nasávala velké doušky čerstvého vzduchu. „Kdo ví, kdy se osud zase do všeho zamotá a bude nás potřebovat."

„Já ti nevím, Atropos, ale podle mě jsme opustily mladíky příliš brzy."

„No tak jo vy dvě," zabručela Atropos, „Půjdeme jezkontrolovat, možná se potom zbavím toho protivného svrbění." Na to bez jedinéhoslova, lusknutím zmizela z londýnského mostu.

Tak drazí čtenáři brzy se budeme blížit ke konci. Tentokrát se s Harrym a Severusem na nějakou dobu rozloučíme.