Příze osudu

1. Stará známost

Severus Sebastián Snape stál na nádraží 9¾. Velkou zářivě červenou lokomotivu měl přímo před očima. Kouř, jenž unikal z uhlově černého komína, jej přitom nepříjemně dráždil. Zamračeně se rozhlédl okolo sebe, doufal, že tu bude mezi prvními, ale jak to tak vypadá, tak si strýček Albert spletl čas, a on dorazil akorát, aby stihl nastoupit do vlaku. To bylo strýci podobné, hlavně že ho před odchodem z domu nabádal, ať se chová slušně. Že prý Bradavice byla jediná škola, která ho po tom incidentu přijala. Severus si toho byl dobře vědom, a proto měl v plánu se po zbytek studia věnovat učení a lektvarovým projektům a nijak na sebe neupozorňovat. To byl plán, kterým se hodlal řídit. S unaveným povzdechem roztlačil vozík s kufrem směrem k vlaku.

I přes svou vysokou postavu nebylo pro Severuse vůbec lehké dostat se skrz tlačící se dav. Ani nepočítal, kolikrát s omluvou někomu najel na nohu. Nakonec se mu to podařilo, ale teď před ním vyvstala další výzva. Dostat těžký kufr do nákladního vagonu. Po včerejšku se necítil dvakrát nejlíp a paže ho bolely jako čert. Nedalo se však nic dělat, ten kufr s ním jet musí. Povedlo se mu ho tam dostat do poloviny, když mu náhle vyklouzl a se zaduněním vypadl zpátky na zem, div, že mu nespadl na nohy. „Sakra, že já se na to..." klel a chytil ten těžký krám pevněji.

„Nechceš pomoc?" ozvalo se za ním nečekaně.

Severus se otočil za sebe a spatřil brýlatého mladíka asi ve svém věku. Okamžitě ho poznal, ale své překvapení skryl za zamračení. Na chvilku zvažoval, že jej odmítne, ale bylo jasné, že ten kufr sám do vagonu nedostane. „To bych byl rád, díky." Poté společnými silami dali kufr na jeho místo.

„Tak a je to," oprášil si mladík ruce o kalhoty a napřáhl k Severusovi s úsměvem ruku. „Jsem Harry," představil se.

„Severus," stiskl mu krátce dlaň a snažil se přitom ignorovat podivné mravenčení, které jím prošlo, když se jejich dlaně krátce dotkly, a také mladíkův očividný zájem, který se mu zračil v očích. Rozpačitě popadal cestovní tašku a do volné ruky vzal madlo prázdného vozíku. „Díky za pomoc, měj se," vyhrkl a s vozíkem se protlačil okolo něj. Jeho pohled však stále cítil na zádech. Spěšně odevzdal vozík a rychlým krokem zamířil do vlaku najít kupé. Teprve když vpadl do jednoho prázdného kupé, dovolil si vydechnout. Položil tašku na sedadlo a sedl si k oknu. Co měl ten pohled znamenat? Takhle se na něj ještě nikdo nedíval, dokonce ani John. Musel před tím pohledem utéct. Teď v bezpečí kupé nad sebou kroutil hlavou. Snad se mu zbláznily hormony? Nebo proč byl najednou tak nesvůj? Aby zahnal další dotěrné myšleny, vytáhl si z brašny knihu s názvem Nejstarší lektvary v dějinách, zatím ji však neotvíral, na to bylo času dost během cesty. Momentálně se mnohem zajímavějším stal výhled z okna, kde stál Potter oklopený svou rodinou a přáteli. Podle toho, co o něm psali v novinách, to byl opěvovaný hrdina, který uchránil kámen Mudrců před pánem Zla a v druhém ročníku se pro změnu postavil samotnému Baziliškovi a zabránil tak smrti Ginny Weasleové. Severus tomu všemu tak úplně nevěřil, ale pravda byla, že minulý rok vyhrál turnaj Tří Kouzelníků. Ten kluk byl pro většinu kouzelnické společnosti hrdina. Severus ho však odmítal takto vnímat, pro něj to byl jen namyšlený trouba, hodný politování, stačilo se podívat na to množství rozhovorů, které novinářům poskytl. Někdo jako on si jeho úctu nezaslouží, přestože právě díky němu mohou utlačovaní tvorové kouzelnického světa mít svá práva. To byl snad jediný okamžik, kdy mu opravdu fandil.

Vlak naposledy varovně zahoukal a většina opozdilců se rychle rozloučila s rodiči. Mezi nimi byl i Harry Potter, jenž rozjařeně objal své dva poručníky. Severus to celé s úšklebkem na tváři sledoval a dělalo se mu z té lásky zle. Naštvaný na ně i sám na sebe, odtrhl pohled od okna a otevřel si knihu.