Příze osudu

47. Hloupá rozhodnutí

„Musíme ho zachránit!" vykřikoval mladík za hluboké noci a bez přestání chodil sem a tam po kuchyni na Grimmauldově náměstí 12.

Sirius si zívnul nenápadně do dlaně. „Udělal jsem všechno, co se dalo, Harry," zamrkal unaveně, „ale ty dopisy Snapeovi právě moc nepomohly."

„To mi nemusíš, říkat!" vyprskl naježeně Nebelvír a udělal prudkou otočku, a dupal na druhou stranu místnosti. Vlasy měl rozčepýřenější, než jindy, poněvadž se za ně každou chvíli tahal. Oblečení vypadalo, jako kdyby ho už nosil dva dny v kuse a brýle měl zapatlané a skoro mu sklouzávaly z nosu.

Sirius pozoroval svého milovaného kmotřence, ve tváře mu byl znát jasný boj, jak toužil všechno za něj vyřešit, a zbavit ho tak starostí, jenže Harry už nebyl malý kluk a bylo třeba, aby si uvědomil, že činy nesou i své následky. „Proč jsi s těmi dopisy nepřišel za námi?" zvýšil na něj hlas.

Remus, který slyšel Síriově hlase ostrou hranu se natáhl po jeho ruce. „Siriusi, teď není vhodný okamžik se hádat."

„Já se nehádám, Remusi," vytrhl mu ruku ze sevření, „já jen chci vysvětlení, proč jednal, jako tupí troll!"

Harry se šokovaně zastavil ve svém pochodování a zadíval se zamračeně na svého kmotra. Jasně viděl, jak je Sirius vzteklý, ale místo toho, aby v sobě cítil kajícnost, rozdmýchalo to vněm jeho vlastní zlost. „Nejsi jsi to náhodou ty! Kdo mi neustále připomíná, že se mám chovat, jako správný hrdina, který jednou porazí Voldemorta!"

„Ano!" prásknul Sirius rukou do stolu, „ale ne, abys dělal, chyby, které můžou nevinné lidi stát život!"

Harry okamžitě schlípnul. „Máš pravdu," zamumlal se sklopenou hlavou, shrbil ramena. „Udělal jsem kravinu, přiznávám, ale ve chvíli, kdy jsem měl ty dopisy, mi to přišlo, jako nejlepší nápad," sklopil hlavu k zemi a špičkou boty ryl do země, „vždyť je to Brumbál, to on zastupuje stranu světla."

Sirius se na to nemohl dál dívat. „Sedni si, Harry," povzdechl si, „musíme si promluvit," vyměnil si tichý pohled s Remusem, jenž přikývl.

„Co je? Co se děje?" vyptával se zmateně Nebelvír a těkal pohledem z jednoho na druhého.

„Udělal jsem chybu, Harry, měl jsem ti to říct dřív," zakroutil hlavou Sirius a promnul si můstek nosu. „Popravdě to co se stalo, je i moje vina."

„Docela mě začínáš děsit, drahý kmotre," ušklíbl se Harry napjatě a promnul si ledové dlaně.

„To co ti teď řeknu, tě možná šokuje," předklonil se Sirius a opřel si loky o stůl. „Brumbál není takový, jak ty si myslíš."

Harry si odfrkl. „Ty si myslíš, že mám o něm ještě nějaké dědečkovské iluze?" protočil oči, „To že není tak dokonalý, jsem zjistil, už dávno, ale ty vážné trhliny v jeho dokonalém vystupování se mi ukázaly teprve nedávno." Harry měl co dělat, aby nevyprskl smíchy nad jejich překvapenými výrazy. „No co!" rozhodil ruce do stran. „To jak se choval hnusně k Severusovi by odradilo každýho!" vyhrkl a vydal se k židli. S toho věčného pochodování ho pěkně bolely nohy. „Takže mi nemusíte říkat o jeho temné minulosti. Koneckonců jsi něco zaznačil už u něj v pracovně a zbytek si tak nějak dokážu domyslet," mávnul rukou a odsunul židli a sednul si.

„To byl jen střípek toho, co o něm vím," zabručel Sirius a poněkud ztracený v myšlenkách si začal hrát se snubním prstenem.

„Když jsi to, ale věděl, proč jsi za ním šel s těmi dopisy?" položil Remus trefnou otázku.

Harry sjel na židli. „Netuším, Reme, asi jsem měl totální zatmění, nebo já fakt nevím, proč jsem to udělal," vjel si rukama do vlasů a silně zatahal. „Čím víc nad tím, ale přemýšlím, tím víc si uvědomuju, jakou blbost jsem udělal!

Remus se natáhl přes stůl a sevřel jednu se zatnutých pěstí a jemně zatahal, aby Harry stisk uvolnil. „Každý děláme chyby."

„Tahle, ale může stát Severuse život," vydechl Nebelvír na pokraji slz.

„Neboj, zachráníme ho, máme na to, ještě týden," usmál se povzbudivě Sirius. „Řád nás ve štychu určitě nenechá."

***

„Otevřít!" přikázal Bystrozor mozkomorovi vznášejícímu se u dveří.

„Nejsem si jistý, René, jestli je to dobrý nápad."

Zmíněný Bystrozor přimhouřil oči na mozkomora a trhnul hlavou ke dveřím, jistý si v kranflecích poněvadž ho chránil jeho Patron. „Co se ti na tom nelíbí, Kley. Nařídil to sám Popletal, tak se v tom nerejpej." Jak on nenáviděl nováčky a jejich touhu po věčné spravedlnosti.

„To máš asi pravdu," vyjádřil se mladík tiše a připravenou hůlkou následoval svého kolegu do kopky.

Starší Bystrozor protočil oči a prolezl dveřmi do temnoty.

První, co ho přivítalo, byl neuvěřitelný zápach a temnota, která ještě o něco víc zhoustla, když se za nimi dveře zavřely. „Lumos," zašeptal a čekal, až se hůlka na konci modře rozzáří. Jeho Patron se ukázal, jako další dobrý zdroj světla, přesto to, ale nestačilo. Temnota tomuto prostoru železně vládla a nevypadalo, že by se chtěla jen tak vzdát.

„Vy jste ho nechali tápat ve tmě?!" rozčiloval se Kley a rukávem před pusou se snažil co nejméně dýchat.

„Je to vlkodlak, ten světlo nepotřebuje!" ohradil se Bystrozor, „a vůbec, koukej použít hůlku! Nic nevidím!"

Mladík poslechl svého staršího kolegu. Společně pak kráčeli a hledali vlkodlaka.

///

„Dělej, Klóthó!" popoháněla Atropos mladou sudičku. „Zaber víc, no!"

„Snažím se, ale ty nůžky jsou neuvěřitelně tupý!"

„Tohle kdybych někomu vyprávěla tak mi neuvěří," povzdechla si Lachesis. „Záchrana lidských životů ztroskotá na tupých nůžkách," zakroutila hlavou, „to by nevymyslel, ani ten největší blázen."

Tak doufám, že jsem vás trochu navnadila do další kapitoly, o které už teď říkám, že bude pecka! 

Zatím se mějte krásně a uvidíme se další úterý.