Příze osudu

29. Rudý baldachýn

Severus švihnul hůlkou a těžký brokátový baldachýn se kolem postele neslyšně zatáhl. Opravdu teď neměl chuť s Nebelvírem klábosit. Seděl proto tiše na posteli a doufal, že to Potter pochopí. Jenže byl to Potter, takže vzkaz v podobě zatažených nebes se zcela minul účinkem.

Neuběhla ani minuta a uklidňující temnota okolo něj byla narušena zlatavým paprskem světla, jenž pronikl dovnitř. Severus silně nasál vzduch do plic, když ho zasáhla dráždivá vůně Potterovy kolínské.

„Jsi v pohodě?" zaslechl tlumenou otázku. Pevně zavřel oči a lehl si k Potterovi zády. „Jsem. Nech mě na pokoji!" Severusův hlas byl chladný a odmítavý, marně doufal, že to bude stačit k tomu, aby Potter odešel.

Bohužel však zaslechl mumlání, kterému i přes své zostřené smysly nerozuměl. Poté hluboký povzdech a šustění oblečení, které však bylo přerušeno náhlým zvukem otevíraní dveří.

Severus se napjal, poněvadž to nemohl být Potter, ten stál právě u jeho postele. Veselé dívčí chichotání mu domněnku pouze potvrdilo.

„Harry, zlato, kde jsi? Chybíš mi."

Severusovi se z toho sladkého hlásku zvedal žaludek.

„Sakryš! Ona si nedá pokoj!" zaklel polohlasně Nebelvír a zmizel za závěsem.

Severus však nepocítil úlevu, právě naopak, pevně svíral cíp přikrývky a modlil se ke všem svatým, aby ti dva odešli a nerozdali si to tady. Samozřejmě, že existovala různá kouzla, kterými mohl veškerý zvuk přicházející zvenčí zablokovat, ale pouhá skutečnost, že je poblíž Potter s jeho novým objevem týdne, v něm vzbuzovala touhu vraždit.

„Harry!" vypískl vysoký hlásek, následovaný nezaměnitelným mlaskavým zvukem.

Severusova tvář se zkřivila odporem a už se chystal odhodit přikrývku a vstát, když ho slova přicházející od Pottera zarazila.

„Jdi pryč, Noro." Potterův hlas zněl podobně jako Severusův před chvílí, chladný a odmítavý.

„Co to povídáš, zlato?" dívčin hlas byl pro změnu nejistý a ublížený. „Ani nevíš, jak jsem se na tohle těšila, holky říkaly, že..."

„Je mi jedno, co říkaly, prostě vypadni!" vyštěkl Potter, až to se Severusem trhlo. Takového Pottera neznal.

„Já myslela, že chceš..." popotáhla dívka hlasitě nosem. Severusovi jí bylo skoro až líto.

„Nechci, a teď jdi."

Na okamžik se nic nedělo, až bylo ticho náhle přerušeno hysterickým vzlykotem. „Nenávidím tě, Harry Pottere!" Následoval hlasitý dupot nohou a silné prásknutí dveří.

„Vítej v klubu," zaslechl Severus Nebelvírovu odezvu, ale než se nad tím stačil pořádně zamyslet, vyrušily ho kroky, které si to opět zamířily k jeho posteli.

Tentokrát mezi nimi neproběhl žádný rozhovor. Ticho narušovalo pouze šustění oblečení a bosé nohy, jež v další chvíli obcházely postel. Přikrývka se z pravé strany nadzvedla a Potter vklouzl do Severusova osobního prostoru.

„Tohle není tvoje postel," ozval se do ticha, které se kolem nich vznášelo jako tlustá, neprodyšná deka.

„Nepovídej," uchechtl se Potter, načež se natáhl za sebe a vzal Severusovu paži, aby si ji položil okolo pasu.

Severus pod tím dotekem ztuhl. Nechtěl Pottera ve své přítomnosti, a už vůbec ne takhle blízko. Jenže cosi v něm se nedokázalo vzepřít, obzvlášť když se samotná podstata vlka po dlouhých dnech konečně uklidnila a stočila se mu spokojeně na dno jeho černé duše. Proto zůstal ztuhle ležet a modlil se, aby ho co nejdřív přemohl spánek.

„No tak, uvolni se," promnul mu Nebelvír paži ve snaze ho k tomu přimět.

„Proč?"

„Protože si připadám, jako bych ležel s prknem," zasmál se Potter.

„Ne, Pottere, ptám se, co tu děláš?"

„Ležím, konkrétně, ležím ve tvé posteli," pronesl ledabyle.

Vysloveně se mu vysmíval a Severus toho měl akorát tak dost. Odsunul se na samý okraj postele, co nejdál od něj. „Přesně, a proto se ptám, proč – tu – tak – klidně – ležíš, jako kdyby se nic nestalo?!" cedil skrz zaťaté zuby a zatínal pěsti do prostěradla.

„A ono se něco stalo?" vykrucoval se ten ničema a přiléval tak další olej do už tak rozdmýchaného ohně.

Severus byl rád, že ho v ten moment pořádně nevidí, jinak by ho musel praštit. Místo toho mu však z úst vyšlo hořké uchechtnutí.

„Nikdy jsem ti nic neslíbil, Severusi."

To byla pravda, hořká nepopiratelná pravda.

„Jistě," vyprskl, „a proto chci, abys mě nechal na pokoji. Stejně jako jsi nechal ty ostatní." Severusův hlas neprozrazoval žádné emoce. Zůstal tichý a definitivní.

Potter si právě tu chvíli vybral k tomu, aby vytvořil kolem nich světla. Zářivě bílé koule se objevily okolo postele a vrhaly světlo do Nebelvírova překvapeného obličeje. „Nemůžu, Severusi, nemůžu," vydechl zoufale a natáhl paži směrem k němu. V očích měl něco bolestně syrového, co Severuse zamrazilo do morku kostí.

„Má smysl ptát se proč?" ušklíbl se, a aniž by si to uvědomil, přesunul se zpět, blíž k Potterovi.

„Ne," přišla stručná odpověď. „Proč prostě nemůžeš přijmout to, co ti dávám, a nechat to tak, jak to je?"

Severus přimhouřil oči. „Takže ti dál mám být po boku a dívat se, jak si užíváš s jinými, a pak jen tiše čekat a doufat, že se ke mně vrátíš!" odsekával Severus jednotlivá slova a nitrem se mu proháněl chlad.

„Jo, klidně, je to víc, než dostal kdokoli jiný! Tak proč to tobě nestačí?!" zněl jako malé rozmazlené dítě.

„Protože nejsem jen tak někdo! Já jsem vlkodlak a ti se neradi dělí!" Severus se zapřel na lokti a skoro řval Nebelvírovi do tváře ve snaze přimět ho vidět pravdu.

Potter byl ale rozený tupohlav, poněvadž vyprskl smíchy. „Ty z toho děláš vědu, tak si vlkodlak, no a co," rozhodil rukama a dál se mu šklebil do obličeje.

„Vůbec nic nechápeš!" zavrčel, „vlkodlaci jsou majetnická stvoření a odmítají se dělit o cokoliv, co považují za své!" Severus měl pocit, že mu horká žíravina rozežírá vnitřnosti, když se na Potterově tváři objevil samolibý výraz.

„Tvůj vlkodlak mě chce pro sebe? Bomba!"

Pro Severuse to byla poslední kapka. Překulil se na Nebelvíra a zatlačil ho svou plnou váhou do matrace. „Tohle není hra, Pottere!"

Poprvé se v mladíkových očích objevilo něco, co nebyl posměch. „Já to přece vím, Severusi," přiblížil svou tvář k té jeho a lehce se o ni otřel. „Jsi ale jediný, co mi to může dát."

Severus trhl hlavou dozadu. „Co dát?"

///

„Já se z toho zblázním!" rozhodila mladá sudička rukama. „Měl mu ukázat ten dopis, a ne s ním řešit melodramata!"

Obězbývající sudičky se jen smály

Vím, že jste asi čekali, poklábosení nad máslovým ležákem, ale troufám si říct, že tohle vás taky nijak nezklamalo.

Všem moc děkuju za podporu a přeju pohodový týden :)