Příze osudu

6. Nebelvírská tupohlavost

Když se Severus ráno podruhé probudil, stav, ve kterém se nacházel, se zdál být o dost snesitelnější. Rozespale se kolem sebe rozhlédl, Potter však nikde. Nebýt jeho specifické vůně, kterou cítil všude kolem, považoval by to za bláznivý sen.
Byl z Potterova chování zmatený. Proč mu pomohl? A jak vůbec věděl, že má potíže? V hlavě se mu najednou vyrojila spousta otázek, na které snad ani nechtěl znát odpověď. K Nebelvírově povaze mu tohle zkrátka nesedělo. Potter byl rozmazlený fracek, který se dokázal slušně chovat snad jen ke svým přátelům a rodině. Severus ani do jedné z těch kolonek nezapadal, tak proč? Nemělo však smysl se pokoušet na to teď přijít, možná časem, až bude mít víc indicií. Proto po chvilce přemlouvání sama sebe vstal, vzal si věci a vydal se do koupelny. Když procházel okolo Potterovy postele, zjistil, že závěsy jsou pečlivě zatažené.

Severusova ranní hygiena se poněkud protáhla, jelikož jej končetiny odmítaly poslouchat. Nohy měl ztuhlé a chodidla podivně napuchlá. Ruce ho brněly tak, že takřka neudržel kartáček v ruce. Nakonec, i když nerad, musel na čištění zubů použít kouzlo. Ještě že tento iritující stav trval jen jeden den. Oblečený se později vrátil tiše do ložnice, kde si vzal předem připravenou brašnu a za doprovodu tichého chrápání vyšel z ložnice.

Ve společenské místnosti, která se zdála být na první pohled prázdná, zahlédl Hermionu sedět před krbem na pohovce s knihou v ruce. Když přišel blíž, poznal, o jakou knihu se jedná, byla jeho, zrovna včera jí tu knihu půjčil. Očividně se jí trefil do vkusu, poněvadž si ho vůbec nevšimla. Oči jí horečně těkaly po textu a okolí vůbec nevnímala. Velmi tiše dívku pozdravil a sedl si na volné místo na pohovce. S cukáním koutků soustředěnou Nebelvírku dál sledoval, ale ani tentokrát se nedočkal žádné reakce. „Hermiono?" oslovil ji proto hlasitě.

„Merline!" vykřikla dívka a trhla sebou, „Severusi! Co mi to děláš? Lekla jsem se!" vynadala pochechtávajícímu se mladíkovi.

„Koukám, že jsem se ti trefil do vkusu," poukázal na knihu v dívčiných rukách, stále se pochechtávaje.

„To ano! Skoro jsem kvůli tomu nespala," usmála se Hermiona a tělem se k Severusovi více natočila. „Říkal jsi, že je víc dílů?"

„Osm, později je tam ale více politiky," odpověděl Severus a zapřel se zády o pohovku, která nepsaným pravidlem patřila nebelvírskému triu a jejich bližním. Severus toto právo dostal v okamžiku, kdy ho sem Potter posadil.

„To nevadí!" vyhrkla nadšeně a sevřela knihu pevněji. „Ti dva ještě spí?" změnila téma a pohled upřela na schodiště vedoucí do chlapeckých ložnic.

Severus přikývl: „Jako kdybys je neznala. Každá minuta se cení," použil Ronova slova, která jim opakoval skoro každé ráno.

„Pravda," uchechtla se Hermiona a obrátila pozornost zpět na Severuse, takže si všimla jednoho podstatného detailu. „Severusi, proč máš s sebou brašnu?"

Jmenovaný se už chystal ohradit nad tak hloupou otázkou, když si uvědomil, že nikde nevidí Hermioninu brašnu.

Hermiona překvapeně zaklapla knihu a položila ji na stolek před sebou. „Jsi v pořádku, Severusi? Připadáš mi bledší, než..."

„Jsem v pořádku!" skočil Severus Hermioně hrubě do řeči. „Jen jsem zapomněl," pronesl naoko bezstarostně.

„To se divím, Ron s Harrym o tom mluví už od začátku roku," zamumlala pochybovačně a pečlivě si mladíka vedle sebe prohlédla. Na první pohled byl bledší než obvykle, pod očima měl velké kruhy, jako kdyby dvě noci pořádně nespal, a paže se mu sem tam roztřásly jako při zimnici. „Jsi opravdu v pořádku, Severusi?"