Příze osudu

31. Nicota

Zázrak byl už jen to, že se k řediteli dostal. Co zprvu Severus považoval za nejlehčí, se ukázalo jako nejtěžší.

Nejprve slušně požádal Minervu McGonagallovou, aby mu domluvila schůzku u ředitele, a kladl přitom velký důraz na to, jak moc je to důležité. Samozřejmě to odmítla s tím, že pan ředitel má mnoho práce a nemá čas na každého studenta. Podruhé, když jí řekl skutečný důvod, obvinila ho, že si vymýšlí. Teprve na potřetí, když jí ukázal i dopisy, svolila.

Nyní tu stál se srdcem v krku a klepal na dveře ředitelny.

„Dále!" ozvalo se zpoza dveří.

Severus si otřel zpocené dlaně do hábitu, s hlubokým nádechem vzal za kliku a vešel dovnitř.

Místnost se zdála ponurá, přestože byla plná různých blýskavých věciček, kterých od té doby, co tu byl naposledy, opět přibylo.

„Dobrý večer, pane řediteli," pozdravil. Hlas měl naštěstí pevný a tělo klidné. Žádné záškuby nebo vrtění se nekonalo. Jediné, co ho zrazovalo, bylo srdce.

Stačil však jediný pronikavý pohled od starého muže a věděl, že je zcela zbytečné cokoliv předstírat.

„Pane Snape, sedněte si a spusťte, nemám moc času!"

Severus se neusadil, na to byl příliš napjatý. Pokoušel se však co nejrychleji a hlavně co nesrozumitelněji vše vysvětlit. Poté, co skončil, se rozhodl muži ukázat dopisy.

Brumbál si je s vráskou na čele tiše četl. Severus mezitím čekal a málem samou nervozitou začal pochodovat. Když ředitel konečně odložil listy, Severus se napjal, jelikož z mužovy tváře se nedalo nic vyčíst.

„Je mi líto, pane Snape, ale nemohu vám pomoci," řekl to s lítostí, která byla stejně falešná, jako on sám.

„Proč? Proč mi nemůžete pomoct?! Jsem přeci na vaší straně!" rozčílil se Severus, poněvadž opravdu doufal, že mu Brumbál nakonec pomůže. Jenže tahle naděje teď rychle mizela a on se propadal jako do tekutého písku, bez možnosti záchrany.

Brumbálova tvář zpřísněla. „Zrovna u tebe si nejsem jistý, hochu."

Severusův žaludek se po těch slovech proměnil v uzel. Tvrdě polknul, avšak pohledem neuhnul. Nebyl zbabělec, hrdě čelil opovržlivému pomněnkovému pohledu.

„Nemáš v sobě ani špetku lidskosti. Jsi pouze výtvorem svého šíleného otce." Každá jednotlivá slabika, kterou muž pronesl, v sobě nesla hloubkou nenávist.

„Můj otec vám ublížil. Slíbil něco, co nedokázal," hlesl Severus tiše, „ale já nejsem jako on. Nebudu vám tu dávat plané sliby. Přál bych si jen ochranu pro mou rodinu."

„Měl ji zachránit!" vyhrkl Brumbál a nepříčetně vyletěl z ředitelského křesla.

Severus úlekem odskočil. Cítil ve vzduchu divoce vířící magii, která mu brala dech.

„A on místo toho její tělo zmrzačil a pohrával si s jejími kostmi, jako kdyby byla nějaká rozebíratelná hračka!"
Okenní tabulka náhle praskla a střepy se rozlétly všude kolem. Ředitelovy oči byly jako rozbouřený oceán.

„Omlouvám se," zachrčel Severus.

„Tvoje omluva jí už nepomůže," uchechtl se Brumbál a unaveně klesl zpět do křesla. „Při představě, že něco z ní je v tobě, se mi dělá zle," zamumlal a přejel si rukama po obličeji. „Svůj dluh vůči tvé rodině jsem splatil, víc po mě nežádej."

Měl pravdu. Severus sebral dopisy a vydal se pomalu ke dveřím, když ho Brumbálův hlas náhle zastavil.

„Dám ti jednu radu, chlapče."

Severus se se špatně zakrývanou nadějí otočil zpět k muži.

„Až tě takzvaný Lord Voldemort bude chtít využít ve svůj prospěch, udělej světu službu a otoč hůlku proti sobě."

Tím byl rozhovor definitivně u konce.

***

Jsou okamžiky, kdy si přejeme vrátit čas a změnit naše rozhodnutí. Severus se v takové situaci ocitnul nedlouho poté, co navštívil ředitelnu.

To ráno začalo jako každé jiné. Dorazil na snídani, když právě přicházela soví pošta. Otráveně nad tím nakrčil nos a zasedl na volné místo u nebelvírského stolu. Brašnu si položil pod nohy a volnou rukou se natáhl po konvičce černé kávy. Myšlenkami byl u svého výzkumu vlkodlačího lektvaru, jenž se mu začínal dařit, když se náhle nedaleko od něj ozvalo zalapání po dechu, kterému však nevěnoval takřka žádnou pozornost. Dalo by se říct, že dění u stolu nevnímal. Proto ho překvapilo, když mu kdosi položil ruku na rameno.

„Je mi to líto," zašeptala Hermiona roztřeseným hlasem do zcela ztichlé síně a předala mu dnešní noviny. Severus zprvu nechápal, proč mu je vůbec dává, než mu zrak padl na fotografii na titulní stránce. Byl na ní jeho domov a nad ním se vznášelo znamení zla. Po zádech mu přejel mráz a na rukách mu naskočila husí kůže. Titulek nesl název: Masakr na panství Princeů nikdo z přítomných nepřežil.
Svět se v tom okamžiku podivně naklonil a jediné, co dokázal vnímat, byl ostrý šum. Rád by řekl, že ho zasáhl žal, že dokonce uronil slzu, jenže on necítil nic. A to ani tehdy, když se opět ocitnul v ředitelně, kde byli úředníci z ministerstva. Nějak nedokázal ve svém stavu pochopit, proč tam byli. Co vůbec chtěli a že tu byli takhle rychle. Nebo on jen ztratil pojem o čase? Možná, že se ho na něco i ptali, ale skutečně neměl tušení, jestli jim odpovídal. Jediné, co si uvědomoval, byl neustálý šum, jenž mu nedovolil správně myslet, a podivnou prázdnotu, která se mu usadila v duši a postupně ho pohlcovala.
Vysvobození přišlo v podobě madam Pomfreyové, která mu v jednu chvíli dala vypít lektvar, jehož chuť Severus s otevřenou náručí vítal, než se jeho vědomí rozplynulo do nicoty.

***

Pán zla byl opravdu zlostí bez sebe a vlk, který mu ležel u nohou, jeho nelibost cítil v každé kůstce svého polámaného těla. Přesto všechno měl na tváři hrdý úšklebek.

„Poslal jsem tě tam, abys je postrašil, možná jednoho z nich přeměnil, ale ne zabil!" Poslední slovo pán zla vykřikl s takovým vztekem, že sebou vlk trhnul.

„Bylo to nutný, pane, jinak by mě ten staroch zmrzačil." Nebyla to tak úplně pravda, ale to se už nikdo nedozví...

„Kvůli tobě, ty hlupáku, jsme ztratili jedinou páku na Severuse!"

A to byl přesně vlkův záměr. Nechtěl tady žádného vetřelce. Odmítal se dělit o pánovu pozornost, a pokud tomu může takto zabránit, klidně to udělá a snese pánův hněv. Hlavně, že území bude stále jeho.

///

Tři sudičky stály smutně před zrcadlem.

„Nedalo by se to ještě nějak zvrátit? Vždyť ta nebohá duše teď nemá nikoho."

Odpovědi se jí od zbylých sudiček nedostalo. Neboť se ozval neznámý hlas.

„Nedalo! Má to dané osudem."

Já vím, jsem hrozná :D Nechávám chudáka Severuse trpět!  A to ještě stále není všechno. Bude ještě hůř! Takže radím si připravit pevné nervy :)

Všem moc děkuju za podporu a přeju hezký zbytek týdne.