Příze osudu

59. Nastal čas

Vstát z postele bylo pro Severuse takřka nemožné. Svaly měl z toho dlouhého ležení, jako z gumy a hlava se mu točila tak, že chvíli nevědě, kde je nahoře a kde dole. Nenáviděl, když byl bezmocný. Potřeboval být co nejdřív zpět na nohách a fungovat, protože mu docházel čas. Všechno se však proti němu spiklo, proto mu nezbývalo nic jiného než tu teď sedět a dívat se z okna na sluneční den. Zaskřípal vztekle zubama, když ho ostré sluneční paprsky zasáhly do tváře. Znovu se pokusil vstát, ale bezvýsledně. Nedokázal dát nohy ani dolů z lůžka.

Probral se teprve včera a podle Madam Pomfreyové byl mimo několik týdnů. O to víc ho to děsilo, poněvadž neměl čas ani utéct. Mohli tu být každým dnem a on nebyl schopen udělat naprosto nic. Byl si dobře vědom, že zvěrstva, která udělal, mu už nikdo neodpáře, nedokázal se na sebe ani podívat do zrcadla. Kéž by ho zabili tenkrát na ministerstvu, tolik životu by tím ušetřili.

Znovu se tvrdohlavě pokusil vstát a dal do toho všechno. Kosek po kousku se posunul na kraj a nechal nohy spadnout dolů. Málem se přitom skutálel z postele, ale na poslední chvíli se chytil nočního stolku. S vyčerpaným vrčením se o něj zapřel a zvednul trup, konečně se mu to padařilo seděl. Nějakou chvíli musel zavřít oči, aby se svět přestal točit, v okamžiku kdy si byl jistý, že je to v pořádku. Přešel na další krok, vstát. Nohy se mu při zapření třásly, nemínil to, však vzdát. Skoro už stál, když se dveře ošetřovny hlasitým prásknutím rozrazily. Jen tak tak se stačil chytit nočního stolku. Na vteřinu si myslel, že už si pro něj přišli. Pak se však zadíval směrem ke vchodu a úleva mu málem podrazila nohy. Nebylo to Ministerstvo, co se sem přiřítilo, ale jistý brýlatý Nebelvír.

„Svatý Merline, jsi v pořádku!" Než Severus stačil naznačit, jaký klid tu před tím byl, Nebelvírovo tělo do něj narazilo, on se svalil bolestivým zasténáním na postel.

„Pottere, slez ze mě!" vydechl ztěžka, bylo to však k ničemu. Ten pitomec se ho držel, jako koala a odmítal se ho pustit.

„Jsi vzhůru," šeptal neustále dokola. Něco v jeho hlase Severuse přinutilo odhodit tvrdou fasádu a přitáhnout si ho víc k sobě. Pamatoval si málo z jejich posledního setkání, ale i to stačilo k tomu, aby uvnitř ucítil příjemné teplo.

„Přišel jsi pro mě," zašeptal mu do ucha. Harry se v jeho náručí zachvěl.

„Vždycky!" ozval se, Severus ho nemusel ani vidět, aby poznal, že se šklebí.

Několik mnut takto tiše leželi a nasávali přítomnost toho druhého. Snažili se přitom vstřebat skutečnost, že to oba ve zdravý přežili. Jak to ale bude dál?

Severus si tu otázku pokládal od doby, co se probudil. Odpověď na ni však nenašel. Brumbál, jenž se tu včera stavil, mu sice vysvětlil, že ho žádný postih za to co udělal, nečeká, a je vůbec možné, že mu Ministerstvo takto jednoduše odpustí? Potom tu byl samotný Brumbál, kterému i přesto všechno odmítl věřit. Ta jeho blahosklonnost a dobrota se mu vůbec nezamlouvala. Žádný člověk není bez poskvrny, a pokud se tak tváří, je třeba si na něj dát pozor.

Jemný dotek na tváři Severuse vytrhl ze zamyšlení.

„Nad čím přemýšlíš?" Potterova otázka byla protkaná něhou, která na něj měla prazvláštní vliv, protože bez přemýšlení odpověděl. „Co bude dál, Harry?" ozval se vší vážností. Potter se na něj ale Merlin ví proč, začal šklebit, jako skřet, který objevil osiřelé zlato.

„Miluju, když říkáš moje jméno."

Severus nadzvedl obočí. „Pokud vím je tvé jméno."

„To, jo," přikývl Nebelvír, „jenže ty jsi mi od začátku neřekl jinak, než Potter."