Příze osudu

12. Poznámky

„Mám je!" křičel Neville na celou síň a nadšeně mával kupičkou pergamenů nad hlavou.

Severus, jenž se právě chystal zvednout rozmrzele od stolu, se na Nebelvíra udiveně podíval a netrpělivě čekal, až k němu mladík dojde.

Longbottomovo bujaré veselí neušlo i některým spolužákům. Mezi nimi byla i známá trojice Nebelvírů, která se zájmem sledovala, jak si to Neville míří k Severusovi s úsměvem na rtech.

„Co myslíte, že to je?" ozvala se šeptem Hermiona a naklonila se blíž k přátelům, přičemž nespouštěla zrak z dvojice.

„Nemám tušení," pokrčil Ron rameny a ukousl si kus klobásky. „Popravdě mě to ani nezajímá," huhlal s plnou pusou, „pro nás Severus Snape přestal existovat, že jo, Harry?"

Oslovený nijak nereagoval, jen se nimral ve své ovesné kaši a díval se závistivě na Nevilla. Toužil být na jeho místě, sedět vedle Severuse a povídat si s ním, smát se. Bohužel si to všechno pohnojil a Severus ho nenávidí. A právem! Stiskl vzteky lžičku, že ji málem ohnul. Kdyby tak mohl vrátit čas a všechno napravit, jenže jak? Lhal Brumbálovi, své rodině i přátelům a veškerou vinu hodil na Severuse. Litoval toho, ale přeci neměl na výběr. Nebo možná měl? Jenže zpanikařil a zachoval se jako zbabělec. Přesto ale trestu neušel. Špatné svědomí udělalo svoje. Jeho vlastní kolej se ukázala jako pokrytecká společnost, které záleží jen a jen na bodech. Kdyby alespoň nechali Severuse na pokoji, ale to oni ne! Proklínali ho a nadávali mu tou odpornou přezdívkou, při které se Harrymu pokaždé zvedl žaludek, když ji zaslechl. Přesto však neudělal nic a dál mlčel. Výčitky svědomí se tak ještě prohloubily a Harry netušil, jak z toho všeho ven. Jak on záviděl Nevillu Longbottomovi a zároveň mu byl z celého srdce vděčný, že je Severusovi oporou, když on sám to nedokázal.

„Řeknu ti, dalo mi to práci," položil Neville pergameny na stůl a nemotorně si sedl na jedno ze dvou volných míst okolo Severuse. „Snad jsou všechny."

„Říkal jsem ti přece, že to není nutné," prohlásil Severus blahosklonně, ale i přes svá tvrzení se nedočkavě natáhl po listech a jeden po druhém začal pečlivě kontrolovat.

„Já vím, ale dlužil jsem ti to, za to doučování," pokrčil Neville rameny a namazal si křupavý rohlík máslem. „Jsou všechny?" zeptal se zvědavě a kousl do voňavého pečiva.

Severus po pečlivém zkontrolování zjistil, že dva pergameny chybí, ale tuto informaci se rozhodl nechat si pro sebe. „Ano, jsou všechny, děkuju," zalhal bez mrknutí oka.

„Skvělý," zazubil se na něj nadšeně Neville a s chutí jedl svou snídani.

Severus si úlevně odechl. Nejen že měl zpět své poznámky, ale vypadalo to, že kletba nechutenství se týká výhradně jeho.

***

Severus, ležérně opřený o zeď, otráveně čekal, až bude moct vejít do učebny Přeměňování. Nadcházející zkoušky se nijak neobával, učil se poctivě, takže by ho nemělo nic zaskočit. Na rozdíl od jeho spolužáků věděl, že nemá smysl se nervovat a chaoticky listovat učebnicemi těsně před začátkem hodiny. Nevillovi tohle naštěstí zakázal, poněvadž by se taky mohlo stát, že by zbytečně zpanikařil. Nyní stál Nebelvír pár kroků od Severuse a tiše se o něčem bavil s Grangerovou, která sem tam po Severusovi zamyšleně pokukovala. Zřejmě byl hlavním tématem jejich rozhovoru, nebo taky ne, jelikož Neville právě horlivě vytahoval své poznámky na zkoušku a cosi Grangerové zaujatě ukazoval. Severus nemusel být genius, aby mu bylo jasné, že se jedná o jeho vychytávky, jak si správně kouzla zapamatovat a přiřadit.

Ke dvojici se zčistajasna připojila Levandule Brownová a vytrhla Nevillovi pergameny z ruky.

„No teda, Neville," zakroutila nevěřícně hlavou, „že klesneš až takhle hluboko a necháš se doučovat od Quasimoda, to bych od tebe teda nečekala."

„Neříkej mu tak a dej mi to!" natáhl se Neville rozzlobeně po pergamenu.

Levandule cukla paží do strany a dětinsky na mladíka vyplázla jazyk. „Nedám, jsi Nebelvír! Nic takového nepotřebuješ, rozhodně ne od něj!" zpražila Severuse zhnuseným pohledem. „Tvoji rodiče by se za tebe styděli, kdyby věděli, že se zahazuješ se spodinou!"

„Moje rodiče do toho netahej!" vykřikl Neville nečekaně rozrušeně a viditelně se rozechvěl.

Levanduli Nevilleova prudká reakce upřímně zaskočila, ale ne na dlouho a už se znovu chystala slovně zaútočit, když se do toho rozhodl vložit Severus.

A nebyl sám.

„Dej to sem, Levandule," ozval se Harry nesmlouvavě a stejně jako Neville natáhl ruku.

Severus mezitím přistoupil k chvějícímu se mladíkovi a položil mu ruku na rameno.

„Jsem slaboch, co?" Nevilleův hlas zněl slabě a rezignovaně.

„Nemyslím si," odpověděl Severus přesvědčeně a zmáčkl přítelovo rameno na znamení podpory.

„Tady," vyrušilo je rozpačité odkašlání a k Severusovi se natáhla ruka s pomačkaným pergamenem.

Severus se zadíval na Nevilla, když však viděl, že se k ničemu nemá, neochotně se toho ujal. „Díky, Pottere," převzal od něj poznámky a dával si přitom dobrý pozor, aby na sobě nedal znát žádnou emoci. Potter na něm však dál setrvával pohledem a vypadalo to, že mu chce něco říct, naštěstí si to rozmyslel a otočil se k Longbottomovi.

„Neville," oslovil plachého Nebelvíra, který sebou lehce trhnul, zřejmě byl myšlenkami na míle daleko, „tvoji rodiče by na tebe byli pyšní a neposlouchej nikoho, kdo ti bude tvrdit opak."

Severus bez zaváhání souhlasil. „Potter má pravdu," přikývl a s poplácáním sundal ruku z kamarádova ramene.

Neville vypadal jejich podporou povzbuzen. „Díky, kluci," usmíval se dojatě, když přebíral od Severuse pergameny.

Harry s kývnutím věnoval Severusovi ještě jeden pohled, než se otočil a odešel. Nechal za sebou vůni po holení, ze které se mohl Severus zbláznit. Naštěstí jeho myšlenky byly brzy zaměstnány zkouškou.

///

„Nevím, jestli tohle vyjde, ale pokud ano, tak už ti nikdy neřeknu, že jsi zbytečná."

Děkuju, drahá Atropos," usmála se šťastně Klóthó. „Já opravdu věřím, že to vyjde, Draco Malfoy není sice Severus Snape, ale jsou si nyní dost povahově podobní."

„Souhlasím," ozvala se Lachesis od jednoho z mnoha kolovratů. „Navíc Voldemort dělá v tomhle světě jednu zásadní chybu."

„Že zabíjí blízké svých věrných společníků," vzala si slovo Atropos.

„Přesně tak! Láska ho v tomto světě nakonec zničí," přikývla Lachesis, zatímco jí modrá niť jemně prokluzovala mezi prsty a navíjela se na vřeteno.

„Takže je naděje?" otočila se Klóthó se zatajeným dechem na starší sudičku.

„Vždycky je naděje."  

Tak další kapitola za námi a já už tady na své židli trnu a jsem zvědavá, co na ní říkáte. Některým z vás jisto jistě došlo, že naše sudičky řeší dva světy a ty ze kterého Severuse vzaly a ten kam ho poslaly.  

Všem přeju krásný advent  a budu se na vás těšit zase příště :)