Příze osudu

21. Boj o holý život

Severus šokovaně ztuhl, než mu postupně došel celý význam Potterových slov. Počáteční šok vystřídal vztek. Spěšně vytáhl hůlku a s tichými, sotva slyšitelnými slovy zamumlal kouzlo.

„Co jsi udělal?" vyptával se Black a zvědavě, nenápadně se přitom rozhlížel kolem sebe, hledaje případné náznaky právě provedeného kouzla.

„Kouzlo proti odposlouchávání, nerad bych, aby zaslechl někdo náš následující rozhovor!" odsekl Severus a odložil hůlku na stůl.

„Ty trole! Takhle na nás akorát upozorníš!"

„Jediný, kdo je tu troll, jsi ty, Pottere!" sykl Severus rozzuřeně, „kouzlo je mnou speciálně upraveno, takže ti, co našemu rozhovoru budou případně naslouchat, uslyší pouze běžná témata, jako je třeba tvé zanedbatelné studium nebo tvůj milovaný famfrpál..."

„Zatímco my se ve skutečnosti budeme bavit o lektvaru," skočil mu Black rozjařeně do řeči.

Severus se musel několikrát zhluboka nadechnout, aby dostal pod kontrolu rozbouřené emoce. Někdy opravdu pochyboval o tom, zda skutečně patří do Nebelvíru. Moudrý klobouk musel udělat někde chybu, poněvadž jinak si nedovede přestavit, proč má chuť většinu Nebelvírů přinejmenším přizabít. „Přesně tak," přikývl, zlost opět plně pod kontrolou, a otočil svůj pronikavý pohled zpět na Pottera. „Řekni mi jediný racionální důvod, proč jsi nedržel jazyk za zuby!"

Nebelvír se pod tím temným pohledem nepříjemně zavrtěl. „Severusi, nemyslel jsem to špatně, ale neměl jsem na výběr," neochotně se pustil Harry do vysvětlování. „Zašel jsem za Brumbálem a všechno mu vysvětlil..."

„Cože jsi udělal?!" vyhrkl Severus takřka bez dechu a se zatnutými pěstmi se pokoušel zahnat chuť Pottera praštit.

„No, víš, já...," lezlo to z něj jak z chlupaté deky, „prakticky jsem se mu přiznal."

Zlobila by se hostinská moc, kdyby Pottera prohodil oknem?

„Jenže on ani pak svůj trest nezrušil," pokračoval Harry překotně, když si všimnul, jak se Severus nebezpečně napřímil.

„Ty jsi mu prozradil, o jaký lektvar se jedná?" Severus se teď opravdu musel držet, aby Pottera nechytil pod krkem.

„Ne, ale podle mě si to stejně domyslel, protože řekl, že tímto je to trest pro oba, a pak ještě dodal, že se ti nedá věřit," zamumlal Harry s očima nervózně sklopenýma na desku stolu.

Severus si jen opovržlivě odfrkl.

„Tak mě napadlo, že by to Brumbálovi mohli předložit Remus se Siriusem."

Severus se už nadechoval ke kousavé poznámce, když se dveře hostince otevřely a dovnitř vstoupila rozesmátá čtveřice Nebelvírů.

Zlost v Severusovi trochu polevila, když si všimnul Nevillelovy rozzářené tváře. Alespoň něco se dnes povedlo. Jakmile mu tato myšlenka proběhla hlavou, nastalo peklo! Zvenku se ozval hysterický křik jakési ženy: „Smrtijedi, Smrtijedi jsou tady!"
Následně se všechno seběhlo hrozně rychle. Rona Weasleyho, který se chystal vykouknout ven, jen o vlásek minula kletba.
„Zataraste dveře!" zařval Severus na Nebelvíry, jenže přes panicky ječící dav tlačící se jeden přes druhého ke krbu, neměli šanci Severuse zaslechnout.

Naštěstí však jednali pohotově sami. Zavřeli dveře a několika kouzly je zabezpečili. Bohužel to nestačilo. Sotva se ode dveří vzdálili, rozlétly se na milion kousků.

Severus jen tak tak stačil chytit Pottera za límec a stáhnout ho z dosahu letících třísek. Cesta pro Smrtijedi byla volná.

Remus Lupin hodil Severusovi hůlku a jedním silným pohybem převrhl stůl, zatímco Severus vyčaroval na dřevo pohlcující kouzlo.

Pak nastala jatka. Smrtijedi zatarasili vchod a ty, kteří se včas nedostali ke krbu, začali bez milosti zabíjet. Zoufalý křik a pláč se ozývaly ze všech koutů.

Severus metal jedno kouzlo za druhým a v duchu proklínal kouzelníky, kteří podlehli svému strachu a s pláčem zbaběle prosili o svůj život, jenž stejně nebyl ušetřen.

„Kde je Řád, když ho člověk potřebuje?!" zaslechl Potterův udýchaný hlas u svého ucha, zatímco společně omráčili dva Smrtijedy. V jednu chvíli to už vypadlo, že má jejich strana navrch, když jeden ze Smrtijedů z druhé strany místnosti zasáhl Nevilla, jenž se podobně jako Severus schovával se skupinkou dalších za stolem.

Když Severus spatřil, jak se Nevillovo bezvládné tělo kácí k zemi, do jeho žil se vlila nekontrolovatelná zuřivost a přestal se držet zpátky. Pálil bez rozmyslu kletbu za kletbou a nijak přitom neřešil, jestli je to černá nebo bílá.

Smrtijedi se pomalu dostávali do úzkých. Síla mladíkových kleteb protrhla většinu jejich ochranných štítů. Pak se ale jednomu ze Smrtijedů povedlo zasáhnout Severuse ošklivě do tváře. Severus pod oslepující bolestí zakolísal a několik vteřin měl rudou mlhu před očima. V další chvíli si překvapeně uvědomil, že to není mlha, ale krev, jež mu stéká nepříjemně do očí. Rukávem se pokoušel krvácení zastavit, vděčný v té chvíli Potterovi, který ho bez váhání kryl. Krvácení se však stále nedařilo zastavit, zrak se mu rozmazával a oči ho pálily jako čert.

„Prosím, pomozte!"

Severus zaslechl Lenčin uplakaný hlas. Hnán jejím zoufalstvím utrhl kus lemu své košile a obvázal si ho provizorně kolem hlavy. „Musíme se k nim dostat!" křikl směrem k Nebelvírovi.
„Budu tě krýt," souhlasil Harry bez váhání a společně vyšli zpoza stolu.

Smrtijedi vycítili šanci a vyslali k nim novou várku kleteb, které však chlapci zdárně vykryli. Nikdy společně nebojovali, ale jejich synchronizace byla neuvěřitelná. Tam kde jeden útočil, druhý ho kryl, a naopak.

Smrtijedi však nebyli hloupí, alespoň někteří z nich. V nestřeženém okamžiku se jeden z nich dostal za Severusova záda ve snaze jej zneškodnit fyzickou silou. Chytil mladíka zezadu za krk s úmyslem s ním vší silou trhnout.

Bohužel si vybral toho špatného, jelikož jakmile Severus, který byl bez sebe zuřivostí, kolem krku ucítil stisk, neváhal a s nadlidským řevem sáhl za sebe, čapnul maskovaného muže za plášť a jedním pohybem ho před sebe přehodil. Muž se ani nestačil vzpamatovat a letěl přes celou místnost.

Prudce oddechující Severus, který se zdál být v té chvíli mnohem méně lidskou bytostí, upřel svůj zdivočelý pohled na zbylé maskované muže, kteří značně znejistěli. Toho využil Potter a spol. a víc jak polovinu omráčili a spoutali.

Severus bez zaváhání pokračoval na druhou stranu. Když se mu do cesty postavil jeden z posledních pošetilých Smrtijedů, není asi třeba dodávat, že dopadl podobně jako jeho kolega před malou chvílí. Poté stačilo už jen pár kroků a konečně byl u Nevilla. „Jak je na tom?" vyptával se uplakané Lenky, když k nim přiklekl.

„Sotva dýchá," vzlykla, „pomoz mu, Severusi, prosím!" žádala ho zoufale, pevně držíc mladého muže v náručí.

Severus v duchu děkoval Eliotovi, že ho i přes jeho protesty naučil základy léčitelství. Tvrdil, že se mu to jednou může hodit, a měl pravdu, jako vždycky.

S tichým mumláním začal kmitat hůlkou nad Nevillem a jen okrajově vnímal zvuky přemístění. Zdá se, že posila dorazila. Boj se zdál být u konce.
Ti, co však jednou vstoupili do války, vědí, že ten skutečný boj je ještě čeká. Boj o holý život.

///

„Tolik zmařených životů, a pro co? Pro lidskou pýchu." Zvuk přestřihujících nůžek se nesl tichým prostorem. „Jejich škoda, mohli toho hodně vykonat."

Nevím, jestli to bylo poznat, ale bojové scény mi moc nejdou :) 

Všem moc děkuju za podporu a přeju hezký zbytek týdne.