Příze osudu

51. Jednou zvířetem, navždy zvířetem

„Měl jsi pravdu, Severusi. Vážně tě není lehké zlomit, byl by z tebe ale skvělý Smrtijed."

Severus opět klečel na studené zemi, před trůnem na kterém před pár okamžiky seděl lord Voldemort. Popravdě neměl sebemenší tušení, kolik času uběhlo od toho, kdy tu byl naposled. Cítil, však že černokněžníkově péči dlouho nevydrží. Nebyl sice mučen, jako tomu bylo u ostatních vězňů. To však neznamenalo, že Smrti nenašli způsob, jak mu zde pobit znepříjemnit.

Nyní z něj byla jen kostra potažená kůží a oblečení se na něm doslova viselo. Málokdo by v něm poznal mladého muže, kterým kdysi býval.

„Stále se však nevzdávám, vlku a těším se, jakou metodu na tobě použiju příště."

Na Severusovo temeno hlavy krátce zaťukaly chladné konečky prstů. Nijak ho to však nerozhodilo, poněvadž se stával imunním vůči veškerým emocím, a jen málo, co, ho dokázalo z té bubliny, kam se uzavřel vytrhnout.

Voldemort ho skutečně zlomil, ale jinak než si přál. Vzal mu naději, a to ho nechalo naprosto bez ničeho, už neměl nic. Proto se v posledních dnech modlil za rychlý konec.

„Kam ses nám to zatoulal, vlku," probral ho silný kopanec do lýtka. Bolest se do jeho otupělého mozku, ani nedoputovala, když se dvoukřídlové dveře hlasitě otevřely.

„Soustřeď se, Severusi, jinak přijdeš o to nejdůležitější." Kroky bosých nohou se od něj vzdálily.

„Právě v čas, Šedohřbete," vítal Voldemort vlkodlaka.

Severus mírně zvedl hlavu a viděl, jak vlkodlak kráčí se širokým úsměvem směrem k nim. Severus v sobě nedokázal zadržet hluboké vrčení. Nenáviděl toho tvora, který si říkal vlkodlak, celou svou duší.

„Víš, proč tu jsi, tak konej!" kývl Voldemort k Severusovi, kterému se po dlouhé době objevila na tváři čitelná emoce: Zmatení.

Jestli to bylo možné, tak se poté vlkodlak usmál ještě víc. „S radostí můj pane," přikročil ke klečícímu mladíkovi, jenž se ani nestačil začít bránit, když ho uvěznil v pevném stisku.

Ze Severusova hrdla se ozvalo zuřivé vrčení a vši silou, kterou v sobě ještě našel, sebou v sevření začal házet, ve snaze osvobodit se. Instinkty, přitom, bily hlasitě na poplach.

„Jsem rád, že máš stále v sobě tu bojovou jiskru, protože právě ta, nám bude v příštích dnech velice nápomocná."

Severus takřka nevnímal, co černokněžník říká, poněvadž se v ten moment rval divoce s vlkodlakem. Sálem se tak neslo vzteklé vrčení od obou mužů.

Výborně, Šedohřbete, je tedy čas přistoupit ke kouzlu." Ve Voldemortových rukách se náhle objevila kniha.

Tichá slova se v ohlušujícím vrčení rozléhající se všude kolem, téměř ztratila.

Severus bojující neúnavně o svobodu se zarazil teprve v okamžiku, když ucítil na hrudi blízko srdce zvláštní, svazující pocit, který se každým jednotlivým nádechem zvětšoval, až se z něj stala bolest, která se však zvýšila do ostré, oslepující agonie. Vytřeštěnýma očima pohlédl na Voldemorta, který spokojeně zaklapl knihu a nechal ji zmizet.

„Miluju černou magii."

Severus slovům zprvu vůbec nerozuměl, jelikož se agonie dostávala do bodu, kdy se pomalu nedalo ani dýchat, natož myslet. Odpověď však brzy našel i bez porozumění. S výkřikem se jeho tělo napjalo a prasklo. Poslední myšlenka, než se v sám sobě ztratil, byla: Jednou zvířetem, navždy zvířetem.

Sálem se nesl trýznivý výkřik a nezměnitelný zvuk lámání kostí, při kterém lez mráz po zádech.

Oba muži nedočkavě čekali, až se transformace dokončí. Když se tak stalo, na místnost se sneslo tíživé ticho, které bylo přerušováno těžkým funěním.

Na zemi, kde ještě před pár minutami ležel mladý muž, nyní ležel vlkodlak ve své nejstrašnější podobě.

„Konečně jsi naplnil svůj osud, Severusi."

Obří šelma se při zvuku Voldemortova hlasu pohnula, a než stačil kdokoliv z nich zareagovat. Šelma se zvedla a skočila na pána Zla.

Oba dopadli tvrdě na zem. Na černokněžníkově tváři byl jasně vidět úlek, jenž se následně změnil ve strach, když se šelma s ostrými tesáky přiblížila k jeho krku.

Od smrti ho dělila setina sekundy, když mrknutím oka vše zmizelo. Voldemort se s úlevným výdechem svalil na bok. Tvář se mu následně roztáhla do úšklebku, když spatřil vlkodlaka zmítajícího se na zemi, pod kouzlem, a nad ním stál jeho nejvěrnější Smrtijed. „Zdravím tě, Luciusi."

///

„Nevím, jestli je dobré do toho osobně zasahovat. Přeci jenom už tak jsme v tom udělaly pěkný binec," vyjádřila Lachesis své pochybnosti.

„Já souhlasím s Klóthó, je třeba pana Pottera postrčit správným směrem," přikývla Atropos rozhodně.

„Tak na co čekáme, jdeme!" zavelela Klóthó a hlasitě luskla prsty.

Atropos ji bez váhání napodobila a obě zmizely. Jen Lachesis s povzdechem zaváhala. „Co máms vámi dělat? Jednou bych si, ale přála, aby z toho jednou nebylakatastrofa obřích rozměrů"

Neukamenujte mě prosím!!! Já to napravím slibuju :D 

Všem vám děkuju moc za podporu jste úžasní!